Skip to main content
Obrázek uživatele KaterinaAd

Cítím se jak vymackana houba. Dětem je 10, mladšímu 8. Mám pocit, ze neziju, jen přežívam. A není to o tom, ze bych neměla čas na sebe, děti už jsou velke, kdybych chtěla, muzu dělat, co chci. Vysává mě čas s nimi. Neustále se hádají, stekaji na sebe, na mě. Jsou drzi, je trapné říct nevychovani, protože se fakt snažím, ale je to jak házet na zeď hrách. Všechno stokrát vysvětlené, slzicky, sliby... všechno vydrží 5 minut. Já každý den brecim zoufalstvim. V březnu mi doktorka napsala antidepresiva. V srpnu jsem měla navrch 11 kg. Takže jsem je vysadila, jsem na tom jak dřív, jen místo 10 mám nadváhu 20 kg. Další hřebíček do rakve. Manzel to zvládá ještě méně. Raději proste není. A když je, tak na ne řve kvůli každé ptákovine, takže to zase řeším s nim a hádáme. Začarovaný kruh a já nevím, jak z nej. Deti jsou jinak hrozne sikovne, dobre se učí, sportuji... jen spolu proste nedokážeme žít.
Vím, ze to tady už moc nefunguje, ale třeba sem zabrousi někdo, kdo se taky cítil na dne a přišel na to, jak z ty depky ven.

Jak je Kaťo ?

Obrázek uživatele Janact

Občas vzpomenu a říkám si :" zda je líp " ☺

Tak to já sama ano,

Obrázek uživatele Ifka123

Tak to já sama ano, mnohokrát. S jednou maminkou odsud jsme pravidelně v zimě i v létě jezdili na akce (hory, tábor rodičů s dětmi, výlety)
v šesti letech 10 dní Sámos, letos letíme na 12 dní na Krétu. Chodíme do knihovny na přednášky, na výstavy a expozice (krokodýlí zoo, nyní Medúzy v Praze). Syna doprovázím na šachové víkendové turnaje v šachách....

Ale samotna jsem nikdy s

Obrázek uživatele Janact

Ale samotna jsem nikdy s dětmi dal nebyla. To jezdíme společně. Mame to tak ale stejně. Jináč někoho nutit je vysílujici pro oba, to je jasný.

Ted tedy jedu s tynkou sama na víkend do Dvora na safari, ale spis aby si deti od sebe odpocaly. Nebo, když mám přes víkend cvičení, manžel rybi závody, to si chvilky rozdělene uzivame všichni, je to osvěžující, ale nesmí to byt pravidlo a často :-)
Já bych se bez partnera cítila poloviční. Potřebují ho vedle sebe

Jasně

Obrázek uživatele Janact

Tak neříkám že by se náš tatínek pretrhl s domácími pracemi, ale tak nejak pomůže. Třeba dost vari, někdy i vyndá myčku a vypere. Úklid je spis na me, máme jiné představy o čistotě

No třeba u nás tatínek říká,

Obrázek uživatele LucieR

No třeba u nás tatínek říká, že žádný jeho kolega doma nedělá "ženské práce". Za ty roky se mi to ani nechce řešit, plýtvám energií. A já to mám s holkama asi jako Ifka, jsem s nima strašně ráda. Prostě mě baví... Podnikáme spolu spoustu věcí v létě hodně cestujeme po republice, aby jsme viděly všechno. V pohodě zvládají hazardní hry, takže i večery už za něco stojí ;). Ale samozřejmě trávíme čas i všichni dohromady, jenom já jsem v tomhle ohledu z jinýho těsta. Pro mě je víkend volný čas na zábavu, akci, zážitky. Pro tatínka je to odpočinek a pokud nenaléhám, tak toho využije. Musím to dávkovat...

také vždycky říkám, že bych

Obrázek uživatele Ifka123

také vždycky říkám, že bych "je roztrhla", ale pak se zasměju, že bych měla s tou genetickou základnou čtyři a to už je fakt dost :-)

nám nefungoval nikdy a i s

Obrázek uživatele Ifka123

nám nefungoval nikdy a i s tím jsem do toho tak šla. Chtěla jsem hlavně děti. Už od mládí jsem říkala, že nejlepší je mít námořníka, že je pravidelně a dlouho v "trapu", asi nejsem pro život každodenního soužití pod jednou střechou. Předesílám, že nikdo jiný v tom není, prostě role rodičovská - mateřská můj život naplňuje.

Holky

Obrázek uživatele Janact

A proc tatínkové nefungují ?
Vím, že to bude asi zvyk , že si casem člověk vystačí sám s detmi,zvládne to jasné - ale rozhodne to je skoda a pro vás to musi byt náročne, rozhodne víc, než by muselo, kdyby tam byl

Jednou za čas mrknu, ale

Obrázek uživatele LucieR

Jednou za čas mrknu, ale většinou je to tu bez známek života. Taky mi ty stránky chybí.
U nás (čerstvých 10 let) je to zatím docela v klidu. Samozřejmě, holky se často hádají a i mě z toho někdy praskají žilky a někdy mám chuť je roztrhnout, ale četnost je asi v normálu.
I my jsme často samostatná jednotka, ale kromě nevýhody, že jsem občas utahaná jak špageta, nás to stmelilo, takže si celkem vycházíme vstříc. Možná mi taky od splínů pomáhá společnost, které si v případě potřeby mužů postěžovat. Jednak mám dvě sestry se stejně starými dětmi a v práci jsme malá parta, problémy doma vesměs podobné, tak ty naše potomky občas pěkně propereme. A možná je to vypovídání pro zachování zdravého rozumu nezbytné.
Já holky taky hodně dělím. Jedna třeba nechce jezdit na kole, takže ráno vytáhnu druhou, říkáme tomu snídaně u Tiffanyho, protože doma nic nestíháme, ale do 10km musíme někde zakotvit na čaj a sendvič. Kdo závidí, ať dřepne na kolo a dál bez diskuze. Oni jsou teda rozdělené i ve škole, každá třída má jinak akční učitelku, takže si jezdí do PHA na výlety, shopovat vedle do města před Vánocemi apt. Druhý jsem vysvětlila, že moje vina to není, tudíž se nehodlám obhajovat. Když má zájem, vezmu jí o víkendu taky, ale většinou nechce. Má zas výhodu Mazlíka I., což je taky slušný flek. Polituju, pochopím a konec. Nakonec, u nás je to tak, že holky jsou tak odlišné, že jedna může chodit i později spát. Druhá sice občas protestuje, nakonec je ale ráda, že už leží na polštáři :)

Jj Ifko

Obrázek uživatele Janact

Nevím, kam se všichni poděli ... pac si myslím,že dnes / ve věku předpuberty by se hodila rada možná více, než s řešením rymy, plenkovanim nebo školkou ☺

Nekdy vyjít s téma deckama je nutné mít vyšší dívčí nebo minimálně kurz psychologie

Jani, ahoj, chodila jsem sem

Obrázek uživatele Ifka123

Jani, ahoj,
chodila jsem sem v podstatě od té doby, co se dvojčata narodila. Pamatuji ještě i Toma, byla jsem na několika srazech....
dvojčatům bude v květnu jedenáct.
Oporou by nebyl, naopak.
Měl je na starosti necelých pět týdnů a následky to má dodnes. Nemá zkušenosti, výchovné přístupy adekvátní věku a situaci atd. I po telefonu jsem vždy jen slyšela, jak na ně křičí. Dárky a pozornosti byly ne za odměnu, ale kupoval si jejich poslušnost atd.
Je to složité, dodnes s ním tráví jen nezbytně dlouhou dobu. Neumí reagovat přiměřeně. Příkladem dnes - syn má velké problémy s hyperaktivitou, těžko se zklidňuje, dnes s ním jel na turnaj na šachy. Před hrou tam syn poskakoval, v očí ostatních řečeno "blbnul", tak tatínek nevydržel a dal mu přede všemi facku. První partii syn následně samozřejmě prohrál a tím se dostal do kruhu deprese, strachu, neúspěšnosti, vzdoru, vzteku.........
tak to zase bude návrat.
My tři jsme samostatná jednotka, žijeme si v klídku a raději jim, jak tomu říkám "záchvaty otcovství" odepřu.
tak asi tak :-)

Ivko - zdravím ☺

Obrázek uživatele Janact

Jsem ráda,že dáváš o sobe vědět. I když zprávy nevesele ;-( doufám, že už si zdravotne opravdu ok ! Verim, že pro deti ten strach musel byt hrozny :-/ pozitivní,ze vidíš jak ten mají rády :-)

Ono je asi vždycky složíte, když v rodině Chybi podpora a pomoc druheho rodiče . Ten, který to táhne sám je z toho pak vyšťaven dvojnásob. Manžel by trochu zamakat nemohl, aby byl větší opora.?

Kolik je tvým dětem ?
Škoda, že se to tady rozpadlo - myslím, že by nám psaní tady dělalo velmi dobře na psychiku

ahoj všem, vidím, že se opět

Obrázek uživatele Ifka123

ahoj všem, vidím, že se opět schází ta stará skvakdra. Jen řešíme stejně stejné problémy. Mám to to samé. Naštěstí chodí každý do jiné třídy, ale řev a souboje denně, buď spolupracují na svých "telecích" nápadech, nebo si škodí, pak mě do toho zatahují nebo naopak jsou v opozici.

Kroužků mají až nad hlavu, bohužel některé i společně - flétna, aj a gymnastika (2 x týdně), ale stejně obývají ač každý svůj pokoj, tak na jednom podlaží :-)
naštěstí bivakuji v přízemí, tak to je trošku eliminující.

U nás také nepomáhá ni. Otec nefungoval nikdy a nyní je to stále stejné - přijíždí jen na víkend, nadhodí svůj program a diví se, že nešílí nadšením. A v pozoru mám být i já s přípravou a balením na aktivity. Když je zádrhel, ihned to řeší tak, že je seřve, vystoupí je z auta atd.Slzy, zákazy, prosby nepomáhají.
Oba mají prokázané i vzdělávací poruchy, syn dokonce medikován. Přesto oba poměrně inteligentní, syn se hlásí na osmiletý gympl, ale zajišťovat "servis" života je fuška, naštěstí jsem doma.
V červnu jsem byla víceméně v kritickém zdravotním stavu, hrozilo, že skutečně zemřu. Syn se z toho dostával až do konce kalendářního roku, slibovaly, brečely, že vše zlepší, aby mi bylo lépe a jediným přáním k Vánocům bylo už v červenci, abych žila a zase se usmívala.
Ale postupně jsou zase ve svých "kolejích".
Snažím se nezbláznit a stále si říkám, že bude lépe, že je to tak všude a přejde to věkem.
bohužel k tomu hodně špatně spím- tak do dvou hodin za noc.
Držte se, jednou bude lépe. V jejich dvaceti nás budou trápit jinými "drobnostmi" a nad tímto mávneme rukou. Je to evoluce.
Držme se, hodně sil.
I + divočata

Ano, ano

Obrázek uživatele Janact

Já denně fakt procházka.Běh nedávám. ... ale procházka se psy a koupila jsem si koloběžku. Dam sluchátka do uši a frčím

Práce a utéct

Obrázek uživatele LadaVac

U nás pomohlo a pomáhá jen tohle-děti maximálně zaměstnat a já chodím běhat.Naše děcka celekm fungují,ale když prudí,makaji _ dělají si svaciny,chodí nakupovat,setkají třísky,v létě trávu,od prázdnin mmají pravidelně brigádu,roznášejí noviny každý víkend,prostě vždycky něco vymyslíme a každý jde dělat něco jiného,aby se u toho nehadali.Já se dala na beh,jednak to vyplavuje endorfiny,jsem u toho sama,takze mohu sprostě nadávat a ještě udělám něco pro figuru.Když se mi nechce běhat,jdu se aspoň na hodinu projít.

Ahoj holky :-)

Obrázek uživatele Janact

Jsem ráda, že vás zase "vidim" :-) a Kaťo neboj určítě to růžové není nikde.

Naše dvojky (11let) se stále taky hádají, dohaduji.
Tynka žaluje dost na bráchu.někdy si říkám Že by jim bylo lépe jako jedináčkum
Ale na nás rodiče jsou tedy zatím ok. ;-) když tedy pominu, že je musím do všeho stále honit a všechno 3x opakovat
Ale jinak jsou deti fajn. Mobily vládnou světem, tomu se asi nevyhneme. Naše deti naštěstí ale chodi i behat ven do prirody a 2x v tydnu kick box. Snažíme se o práci dělit a uživat si ten život :-)

Mě asi jako většinu vysává to jejich stále hádání, to je fakt umorne a vysílujici
Jinak, si ale nestěžuji

Abych pravdu řekla za posledni 3 roky jsem na sobe makla co se psychiky a mysleni týce
Byla jsem pred tema 3 roky na tom asi podobne (z jineho duvodu, ale to je fuk, vím jak hnusný pocit to je. Byt u me to byla úzkost )

Pomohla mi koučka a prásky... rozhodne se po vsech netloustne .. doporucila bych ti je. Svym zpusobem pomohou dat silu zacit neco měnit ;-)

Postupně jsem se naučila vypouštět ruzne věci, nechat věci plynout a uživat si přítomný okamžik. Nestresovat sebe ani okolí. Štěstí si vytvářím sama a nečekam ho od druhych. Ver, ze pak se ti hrne samo ... I co se tyče manželství - když ženská přestane byt tou frustrovanou ale stastnou, nezávislou - manžel to ocení a i on se chová parádne
Prijde mi, jako bych ozila :-) strasne me nabiji příroda, a moji milování pejsci. Chodím cvičit, pečuji o sebe, každý den si dávám pul hodiny relaxace. A pak me nabíjí víkend o samotě - úplně sama a s cizími lidmi, na víkendových cvičeních.

Kdyby si chtěla písní do mailu. Pošlu třeba i jen číslo na paní, ktera mi pomohla si věci, priority a mysleni v hlavě srovnat ku menu prospěchu; -)

Hezké dny jana

Děkuji všem

Obrázek uživatele KaterinaAd

Děkuji všem, které přispěly. Je fajn číst, že to není všude jen ideální...Mám totiž okolo sebe vcelku dost rodin se třemi i více dětmi a všude to zvládají tak nějak líp. Samozřejmě, nevidím pod pokličku, ale stačí pozorovat, jak se k sobě děti chovají. To mi asi vadí ze všeho nejvíc, ty jejich vzájemné vztahy. Vím, že když jde do tuhého, tak drží při sobě, ale běžný život je katastrofa.
Teď byli přes svátky několik dní sami u babiček. Vyzvedli jsme je s manželem u autobusu a než jsme dojeli domů, byl manžel už hotový, já teda vydržela o něco déle, ale držela jsem zuby nehty. Všichni naráz musí okamžitě všechno sdělit, to jejich je nejdůležitější a nutně musí tomu druhému opravit sebemenší nepřesnost, tomu se to samozřejmě nelíbí a už to jede...
Zuldo, telefony u nás taky jedou. Manžel tedy spravuje přes svůj přístroj dobu, kterou na různých aplikacích stráví, ale stejně je to nekonečný boj, využijí svůj čas do poslední vteřiny. Nejhorší je, že když už mají limity vyčerpané, oni prostě neví, co dělat. Jdou kopat do míče nebo mlátit florbalkami, což samozřejmě rozzuří manžela...Docela rádi hrajou deskové hry, ale s velkým ALE. Sami se během chvíle pohádají, obviňují se z podvodů, takže fajn je to jen když s nimi hraji já a koriguji to. Jenže taky chodím do práce, vracím se večer a nemůžu jen sedět u stolu a hrát si, mám velký barák, zahradu, musím stíhat i další věci. Občas se zadaří a jdou se mnou něco "pracovat", vyklízíme skříň, uklízíme pokoje, vaříme, to jsou vzácné chvilky a jsem za to moc ráda. Jenže se musí sejít jejich ochota, moje trpělivost a spousta dalších okolností a to není moc často:-))))

-

Katko, víš, že jsem si na Tebe zrovna nedávno vzpomněla? Jakpak to asi dáváte... U nás je to dost podobné. Mám depky, že nezvládám výchovu. Kvůli tomu, že je ráno vypravuji, jsem denně dlouho v práci. Přícházím domů poslední, několik hodin po nich, všichni 4 na přístrojích. Každý sám za sebe pochopitelně. Do toho vpadnu já a s nějakou aktivitou se můžu jít bodnout. Holky ještě jakžtakž, ty si i dokážou najít jinou zábavu (kreslení, vyrábění apod.). Ale chlapi tragédie. Vím, že je to i má chyba, ale nemám energii ani sílu to změnit. Takže toto je zas moje noční můra. Hádají se taky pořád, nikdy se nepodaří nic vymyslet tak, aby byli všichni spokojení. Pokaždé někdo prudí. Příjde mi, že se nemůžu zavděčit ničím. A začala jsem se s nimi tolik nemazlit. Poznámky viz. Váš koncert přecházím, nebo sarkasticky odpovím "to víš že jo, jasně, na všechno co se týče ségry se těším víc". Trochu to zabírá.
Další věc, ze které lezu po zdi, je vypravování. Ať ranní do školy, nebo víkend na výlet, všude jdeme pozdě. Nevím, kde jsem udělala chybu, ale jakmile řeknu, že jdem, zákonitě se začnou honit, nebo pošťuchovat, je to různý, ale vše tak, aby to co nejdýl trvalo. To mi děsně vysává. Drzí jsou taky, ale to chce pouštět jedním tam a druhým ven a nepřipouštět si obsah toho, co říkají.

Jak já ti rozumím

Katko, jak já ti rozumím. U nás je to přes kopírák. Kluci 8 let a já pořád čekám, kdy se z nich stanou parťáci a přestanou být otravní. Odpoledne je vyzvednu z družiny a už po 30 metrech lituju, že jsem nezůstala v práci :-) Buď se hádají mezi sebou, nebo kňučí, protože chtěli jít tam a nebo jinam a já tam jít nechci atd. atd. Dojdeme domů, to už toho mám plné zuby a takhle to jde do té doby, dokud nejdou spát. Jsou tady strašně šikovní, ve škole premianti, na kroužcích taky super, ale ty všední dny mě prostě ubíjí.
Manžel jakž takž funguje, ale teprve potom, co si zahraje na telefonu, přečte zprávy, zaběhá si (chodí běhat skoro každý den) a tak :-)
Víkendy jsou teda vcelku v pohodě, protože já jsem odmítla kroužky typů kolektivních sportů fotbal, hokej, protože to jsem si teda řekla, že nejsem honící pes a ty víkendy nedám. I když víkendy od jara do podzimu máme právě spojené s manželovým během, pořád nějaké závody, ale pro mě asi menší opruz, než ty zápasy.
Kluci po scénách, kdy už fakt vypěním dokážou pár dní fungovat, ale pak se vracíme zase zpátky. Párkrát po těch scénách odpoledne, jsem jim řekla, že budou chodit z družiny až před zavíračkou a šla jsem pro ně fakt až v pět (normálně chodí ve čtyři) a to teda dost mrkali :-)
A pak zakazuji televizi a telefony, ipad, ale tam je problém, že v tom je manžel nedůsledný a povolí. Takže to jsou pak kluci na koni.
No prostě já ti rozumím, u nás je to stejné.
Ale recept jsem na to stále nenašla.

Nečekejte od dětí vděčnost,

Nečekejte od dětí vděčnost, na to jsou ještě malé. Nevím, jak to u vás doma chodí, ale - dokud nebude mít každé dítě svou zodpovědnost za své věci (příprava do školy, úklid svého pokoje…), dokud nebude mít každé dítě a tatínek svou zodpovědnost za něco ve společné domácnosti (úklid domu, nákupy, vaření, praní, péče o zahradu a domácí mazlíky……), dokud nebude zábava (kroužky, fotbalové víkendy, vození na ně je samostatná kapitola…) následovat až po splnění povinností , dokud budete všem posluhovat, nezmění se nic.

Soucítím... U nás pomohlo, že

Obrázek uživatele Veronika_473

Soucítím... U nás pomohlo, že kluci (12 let) už si nějakou dobu jezdí na kroužky a tréninky sami. Já nebo občas manžel pro ně zajedeme autem, jen když se nám to hodí. Totéž závody o víkendech. Když se nám chce, jedeme tam všichni (což je většinou, baví nás to). ALe když ne, vysvětlíme a svěříme kluky trenérům. Zvykli se, že prostě někdy chci mít klid, být sama doma a dělat si svoje věci. A k tomu mi hodně pomáhá, že chodím jeden večer v týdnu plavat. Hrozně mne uklidní, když mám hlavu pod vodou, je tam ticho a nikdo po mně nic nechce...

U nás bohužel ani dělení

Obrázek uživatele KaterinaAd

U nás bohužel ani dělení nepomáhá. Stejne si závidí a chtějí stejný zážitek.
Ve středu měla dvojčata ve škole besídku. Ve čtvrtek dcera z dvojčat koncert v zusce. V neděli měl mladší syn zpívání ze školou. Stojím, poslouchám ho a dcera mi říká “ je zajímavé, ze ses na Markuv koncert těšila a na můj ne”. Samozřejmě mi hned hrkly slzy do oči. Nerozumím, proč to řekla. Zatímco Marek zkoušel, byli jsme se s dvojčaty projít a na obědě, byla pohoda. A pak mi vmete tohle. Zítra má pro změnu vystoupeni se souborem, kam pojedu rovnou z práce.
Přijde mi, ze jim chybí elementární vděčnost. Všechno berou jako samozřejmost. Od jara do podzimu travim víkendy na fotbalových turnajích (hrají všichni tři), občas basket. Nepamatuju víkend, kdy bych se mohla vyspat dle chuti. Jsem unavená. A do toho mi manzel vyčítá, ze se stranim lidi, nikam nechci chodit... proste nemůžu:-(

U nás bohužel ani dělení

Obrázek uživatele KaterinaAd

U nás bohužel ani dělení nepomáhá. Stejne si závidí a chtějí stejný zážitek.
Ve středu měla dvojčata ve škole besídku. Ve čtvrtek dcera z dvojčat koncert v zusce. V neděli měl mladší syn zpívání ze školou. Stojím, poslouchám ho a dcera mi říká “ je zajímavé, ze ses na Markuv koncert těšila a na můj ne”. Samozřejmě mi hned hrkly slzy do oči. Nerozumím, proč to řekla. Zatímco Marek zkoušel, byli jsme se s dvojčaty projít a na obědě, byla pohoda. A pak mi vmete tohle. Zítra má pro změnu vystoupeni se souborem, kam pojedu rovnou z práce.
Přijde mi, ze jim chybí elementární vděčnost. Všechno berou jako samozřejmost. Od jara do podzimu travim víkendy na fotbalových turnajích (hrají všichni tři), občas basket. Nepamatuju víkend, kdy bych se mohla vyspat dle chuti. Jsem unavená. A do toho mi manzel vyčítá, ze se stranim lidi, nikam nechci chodit... proste nemůžu:-(

Nás doslova zachránila Dr.

Nás doslova zachránila Dr. Lidmila Pekařová – knihy ,,Jak žít a nezbláznit se“ a „S.O.S.“ a DVD (ukázky na www.4kompetence.cz). Je dobré děti od sebe oddělovat tj. např. ve volném čase se věnovat i každému zvlášť (třeba odpoledne jde táta s klukem/klukama na fotbal, máma s holkou na kolo. Druhý den jde táta s holkou na tenis, máma s jedním klukem do kina, druhý kluk je se svým kamarádem. Jindy jde spolu celá rodina na výlet, který si všichni dopředu odsouhlasí, na kterém se všichni shodnou, na který se všichni těší ...atd...). Dětem do jejich vzájemných sporů nezasahujeme (pokud nejde o zdraví nebo o život), žalobníkům azyl neposkytujeme. Dále k tomu s manželem zobeme hořčík.