Vložil/a KaterinaAd, 5. Duben 2017 - 21:15
Posted in
Kromě všeho dalšího mám doma naprosto učebnicového hypochondra. Teda učebnicového asi ne, ale jinak je to teda mazec.
Každý den řeší min. jednu nemoc. Konkrétně dneska - asi 4x mi ukazoval modřinu na stehně /prostě se mu nezdá/, 4x včera dusíkem ošetřenou bradavici /to bych ještě pochopila/, večer se dlouze pozoroval v zrcadle a pak začal zoufale brečet, protože se mu zdálo, že má jedno víčko větší než druhé.
Řešíme tuhnutí šíje, oka, tváře, bouličku na zubu, na jazyku, na dásni. To že opravdu nemá rakovinu, leukémii, meningitidu, tetanus, nemocné ledviny. Občas přiběhne a musím si poslechnout, jestli mu buší srdíčko. Je to cvok!!!
Ono to vypadá vcelku úsměvně, ale on má regulérní obavu. Bojí se o sebe naprosto extrémním způsobem. Bojí se i o mě, řeším vysoký tlak a už několikrát brečel, že nesmím umřít.
Mám prostě pocit, že žije v permanentním strachu. Začali jsme chodit k psycholožce a máme to jako jeden z bodů, které chceme řešit, ale zajímalo by mě, jestli má někdo podobný případ i doma.
Přiznám se, že občas už ho i odbudu, např. když je posté vyděšený tím, že jsou pod kůží vidět cévy nebo mu řeknu, že nejsem doktor, abych mu popsala, jak se poznají nemocná játra.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Ahojky. S omezováním
Ahojky. S omezováním informací jsem to myslela, tak že aby si nehledal informace v knihách, nebo někde jinde sám. Informace ano, ale přiměřeně podané od rodičů apod.
Nemůžu to vědět, ale řekla bych to dost jistě mohlo souviset s tím spolužákem... kolem něj se vyskytují určitě střípky informací o nemocných dětech/lidech, o smrti (např. reklama v televizi na Dobrého anděla, nebo obrázky nemocných dětí, nebo někde mohl slyšet někoho mluvit o vážné nemoci,...) ani to nemusíme tušit. Že o tom děti neví, to nemusí být jisté. Mohl ve školce zaslechnout někoho o spolužákovi mluvit, mohl vidět uplakanou jeho maminku, třeba dětičky něco povídají mezi sebou, prostě náhody to se může stát... Držte se
Diagnostik amatér :). Třeba
Diagnostik amatér :). Třeba na tom založí svojí kariéru. Ale ne, vážně to může být veliký problém. Taky to ale může být zas jen to období. Já donedávna měla večerní rituál na téma "nikdo z nás nesmí zemřít". Docela jsem u toho lhala, holky byly malé, hodně se u toho plakalo, takže na parkovišti jsem je buzerovala, ať si dají bacha na auta a následky střetu a večer jim vyprávěla, že umírají pouze hodně staří lidé :)). Trvalo to cca rok. Co u vás? Má to už delší dobu? A naše Zuzka zase pořád "omdlévá" z mini třísky, z pupínku, děsně zveličuje bolest. Tak to opravdu hodně zlehčuju (teda ono ani o nic nejde), protože já jsem naopak spíš řešitelka a s tím jsem nepochodila.
Mimochodem, je chytrej, rozebírat takové nemoci jako zanedbaná kýla...
Lenko, takhle nějak se to
Lenko, takhle nějak se to snažíme dělat. Nikdo v okolí nemocný není, ale byl takový co si pamatuju, jen poslední týdny to jde do extrému. Má onkologicky nemocného spolužáka, ale děti to snad neví... jen že je nemocný. Dneska mě přivítal otázkou, co se stane, když se zanedbá kýla. A důvod? Bolí ho břicho. Je to diagnostik amatér:-)
tak kapka krve
je u nás také pro malého šílená věc - panika. to je pravda...
právě si sama pamatuji - často mi tekla z nosu krev - a to teda hodně (pak mi "svařili" žilku a byl klid) ale strašně jsem u toho řvala, že mi teče krev z mozku !
takže fakt dokážu kluky pochopit... ona je to věc se kterou se žít dá, ale je to nepříjemné... ta psycholožka je dobrá věc, myslím, že se naučí s tím pracovat a d života mu to hodně pomůže, že bude klidnější a nebude se o sebe tolik bát
Káťo, máme to docela podobné,
Káťo, máme to docela podobné, syn (7 let) je od mala takový, pořád se pozoruje, při kapce krve ječí že vykrvácí, v nemocnici strávil hodně času skrz rotaviry a dýchací problémy (vyřešilo odstranění mandlí) a když mu něco jakože je, hned se balí, že chce do nemocnice... :-) Starší syn by se zbláznil strachy, kdyby měl jít do nemocnice, takže takové opačné extrémy máme. :-) Včera tady celý den řešil, že se mu prořezává šestka nahoře a že to KRVÁCÍ!!!!! Moc to neřeším, jsem v tomhle směru ledově klidná, nebo se o to aspoň snažím.
Katka
myslím, že je to klasická úzkostná povaha
jelikož jí mám také a jako dítě jsem se o sebe hodně bála a i o mamku (i když váš syn možná ještě více než já - žíly, víčka a spol jsem neřešila - ani rakovinu, ale byla asi i jiná doba) - nebyl internet a přísun všude informací k nemocím...
kolem 15 ti se to ustálilo -měla jsem také jiné zájmy, že. kluky a pak děti, takže téměř do 40 ok :-)
ale věkem, kdy dostala rakovinu mamka a později taťka - vidím, jak to stáří funguje. se můj strach zase vrátil - z rakoviny... také jsem se pořád pozorovala. a loni se mi přitížilo, fakt permanentní úzkost - začala jsem taky chodit k psycholožce - člověk se musí naučit jinak myslet, nebabrat se v tom a říkat si, že máš hodně ve svých rukách (životní styl, prevence, strava, lékařská péče je na dobré úrovni, to mě pomáhá) - myslím, že to jde se to naučit..
a informace mu určitě dej, když přijde odpověz logicky vysvětli - protože když ho neuspokojíš odpovědí - bude si v hlavičce zbytečně přemítat ty nejhorší scénáře
byť úzkostná povaha mu asi zůstane, ale psycholog poradí jak se naučit s tím pracovat. Je dobře, že jste s ním šli . na druhou stranu je to i výhoda - nebude zbytečně riskovat a ty trnout, že se mu něco stane :-)
ps: myslím, že náš syn je v tom hodně po mě, taky se o sobe hrozně bojí.. ale myslím že je to v normě, řeší to pouze v době, kdy ho něco aktuálně bolí...
hm, věřím že to musí být na
hm, věřím že to musí být na palici.... já bych teda ty informace neomezovala, protože by ho to podle mě ještě víc stresovalo. Obecně se taky snažím,aby naše děcka neměly strach ze smrti, ale zatím se s ní nijak osobně nesetkaly, tak jsme v teoretické rovině. Ale myslím, že pochopily, že dost věcí na zdraví můžou ovlivnit, ale ne všechno. Dej vědět, co na to ta psycholožka, docela mě to zajímá. Držím pěsti, ať ho to přejde...
Věřím, že to musí být
Věřím, že to musí být náročné... Nesetkal se někde v okolí se smrtí (člověk, zvíře, příbuzný z jeho kamarádů, v pohádce...) třeba to téma nějak nemůže strávit. Neonemocněl někdo z okolí vážnou nemocí? Je dobře, že jste ho vzali k odborníkovi, aby se nejednalo o nějakou psychickou nemoc (nejsem odborník, nic tím nenaznačuji). Asi bych se sním hodně mazlila, a říkala mu, že byste poznala , kdyby byl nemocný, že byste ho vzala určitě k lékaři. Snažila bych se ho také přivést k nějaké činnosti, kde by se ukázalo, že mu tělo funguje, nějaký sport, nebo kdyby měl strach že třeba má nemocné oči, tak činnost u které zrak otestuje. Omezit přístup informací o nemocech. Držte se a dejte vědět, jak to dopadlo