Vložil/a Viktorka, 10. Červenec 2014 - 9:07
Posted in
Je mi jasný, že mě po přečtení tohoto příspěvku řada lidí odsoudí.
Mám holčičku, 4,5 roku, dva kluky 1,5 roku. Mám je moc ráda, i oni mě, myslím:-). Celkem si myslím, že to u nás doma jakž takž funguje, věnuji se dětem, jak to jde, vařím zdravě, nebiju je, ani nijak zvlášť neřvu, s dcerou si hezky povídáme, důvěřuje mi. Kamarádky mě obdivujou, jak to skvěle zvládám, jak se k nim bezvadně chovám, dávají mě za vzor. Problém je jediný - nebaví mě to.
Ráno jeden z kluků vstává v 5 se strašným řevem, já pak musím vzbudit toho druhýho, aby mi šli po-o spát stejně, musím je totiž uspávat. Oba jsou nedospaní a celé dopoledne kňučí a věší se na mě. Po spaní odpo taky řvou, nejvíce však večer, když jsou zase unavení. Večer zas ten druhej nechce usnout, takže pak nemám skoro ani chvilku volno. Donutit toho jednoho, aby spal ráno déle, se nevede. Do toho celý den kňourá starší dcera, ať si s ní maluju, stavím atd., jenže to s těma dvěma opravdu nejde, tak ji jen odbývám a je mi to líto. Tak to bývá v lepších dnech, děti jsou totiž věčně nemocný, to pak řvou celej den a noc, musím nonstop chovat. V sobotu máme jet na dovolenou - včera jednomu synovi vylezla první nestovice. Ten druhej to asi nemá, takze to chyti presne před druhou, jiz také zaplacenou dovolenou. Minulej tejden jsme byli taky na dovče - všichni tri měli anginu.
Přiznám se, že začínám litovat toho, že jsem nezůstala bezdětná. Měla jsem zajímavou a slušně placenou práci, kamarády, chodila do divadla, sportovala, bezva vztah s přítelem. Teď jsme oba vyřízení, nemáme si co říct, ani spolu vlastně nespíme (není čas, prostor, nálada). Nedávno se dcera dívala na nějaké starší fotky a ptala se, kdo to je? A to jsem byla já! Jak již přes čtyři roky nespím, příšerně jsem zestárla.
Jsem jinak velice optimisticky založený člověk, sem tam nějaká krize, ale mám jinak celkem veselou povahu. Jenže poslední dobou jsou ty krize pořád delší a delší. Ráno vstávám a prostě se mi nechce. Nechce se mi vstát z postele a řešit ty řevy. Dělám věci, který jsem nikdy nechtěla. Teď třeba děti čumí na telku, dneska už podruhý.
Pořád si řikám, že to jednou bude lepší, ale kdy? Až budou kluci větší, to zase budou spory s dcerou, budou se tlouct a tak. Když se podívám na známý, který maj starší děti, tak některý věci již nemusí řešit, ale zase přibydou jiný věci. Prostě mi to připadá jako strašná otrava.
Jsem tu jediná tak divná?
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Souhlasím s Ladou, k čemu
Souhlasím s Ladou, k čemu takový chlap. Jen další dítě na krku. Obdivuju tě, já bych to asi takhle vůbec nedala. Naopak manžel přijde z práce a okamžitě maká. Když byla dvojčata ještě malinká, měl kolikrát ještě batoh na zádech a už přebaloval. Nejde jen o tu práci, ale pocit, že mám oporu. V noci vstávám já, ale jen to vědomí, že kdykoliv může kdyžtak vstát, mi pomáhá. Nesmysl, že nejsi dobrá matka. Jsi ve vaší rodině jedinej dospělej člen.
Pokud manžela nic nebaví a nezajímá, dělej si vše po svém - jak píšou holky, výlety atd. Vzbuď v sobě zas tu veselou holku. Samostatná jsi dost, je tě škoda pro takovýho nezralýho chlapečka.
Natálie,
já za sebe bych z takového vztahu odešla.Na co takový chlap.S ničím nepomůže,peníze i po rozvodu mu budou určeny soudem a když v něm nemáš ani kamaráda ani milence,tak k čemu je:(
Naprostá pitomost,že nejsi dobrá matka.Zvládáš to na výbornou,já bych fakt utekla.Ale to je moje povaha.My jsme s manželem 10 let a řekla bych že je to spíš lepší nyní než na začátku.S tím,co píšeš jsem u svého muže jsem taky bojovala.Manžel žil do svatby u rodičů a nikdy sám na sebe nepral,neuklízel,nevařil si.Já jsem prakticky od 14 let po intrech,kolejích,podnájmech,pak svůj byt.
Ale můj muž se poměrně rychle zapojil,v domácnosti si sice o vše musím říct,ale co se týče baráku,tam pracuje na 150 %.
Pokud chceš v manželství zůstat,udělala bych to jak píší holky a začala s dětmi jezdit sama.Určitě se to dá,mám takhle plno známých kolem sebe.Jen mě by to nenaplňovala,protože já kromě toho,že jsem maminka potřebuju být manželkou,parťákem a milenkou svého muže.Bála bych se toho,co bude,až děti výlety se mnou přestanou bavit a budou raději se svými kamarády.
Natálko,
vykašli se na to že někam půjdete, pojedete všichni. Udělejte si s dětma svůj svět. Partnera nic nebaví. Sice říká, že by s náma všude jel, ale pochopila jsem, že to jsou většinou jen sliby. V sobotu jsem byla sama s dětma na výletě na kolech. Větší dvojčata jeli na kolech, malá jsem měla ve vozíku. Přijeli jsme utahaní, bylo to do kopce z kopce a tak jsem se utahala i já. Samozřejmě děti byli chvílema protivný, ale zastavili jsme se na malinách, u koní, u oveček. Cestou jsme zmokli, ale přijeli jsme spokojený. Všem se to moc líbilo. Kromě těch protivných chvilek jsme se taky zasmály, měli radost z vyjetých kopečků a z výletu celkově. Dneska jsme byli lézt na stěně. Po dvou letech jsem potkala kamarádku a tak mám KONEČNĚ někoho k sobě na lezení. Ale kamarádka může jen po práci ve všední den. Dneska jsme se sešli v 18hod, lezli jsme i za mírného deště. Malá dvojčata tam běhala a hrála si, starší si hráli a lezli taky. Nikomu déšť nevadil. Martinka začala dneska vycvakávat a měli jsme z toho radost. Pak děti běželi v dešti na hřiště, které je u stěny, já balila věci. Vrátili se promočený, protože proběhli a proskákali snad všechny kaluže. Já si mezitím chvíli pokecala. Pak jsem je převlékla, naložila do auta, do ruky dostali suchý rohlík a flašku s pitím a jeli jsme domů. Než jsme dojeli, děti se napili, najedli, usnuli. Jen jsem je přenesla do postýlek. Zase to bylo super. Přijeli jsme ve 22hod. Všem se to moc líbilo. Děti se vyblbli a já si zalezla. Hned je na světě líp a je mi hezky. Ve čtvrtek jedeme na kola i s kamarádkou a jejíma dětma. Jasně musela jsem v lezení ustoupit ze svých cílů, ale když Martinka vycvakala první cestu, tak to bylo super. Najednou se těšim na zítřek, na pozítří ... Je to hezké, že máme s dětma stejné zájmy, že si užíváme společných výletů. Partner je doma a už ani nic neříká, když se vrátíme pozdě nebo když jsme celý den pryč. Pak si s dětma o výletech povídáme, prohlížíme fotky a plánujeme kam půjdeme, pojedeme příště. A baví nás to :)
doporučuji vyrazit někam s
doporučuji vyrazit někam s dětma sama, tím myšleno vícedenní pobyt, ideálně s jinou maminou(nama) a dětma. Neprosit se o to, prostě to oznámit. V dětech problém není, je dobré si toto ujasnit.... přeji mnoho sil
Milá Viktorko
Tak se taky přidám. Mám stejné pocity jako ty. Děti (nyní 4,5leté) jsou vymodlené, hrozně jsem po nich toužila, miluji je bezmezně. Otěhotněla jsem ve třiceti, připadala jsem si už zralá. Neměla jsem nějaké extra zaměstnání, ale svůj velký koníček, který šel s příchodem dětí stranou.
Můj manžel je příšerný pesimista, workoholik a vztekloun k tomu. Jeho maminka mu v pětadvaceti nosila do pokoje oloupané naměsíčkované pomeranče na talíři, nebo otevřený jogurt se lžičkou. Má dvě velmi pracovité sestry a doma nikdy nemusel hnout prstem. A teď to mám já doma. Brali jsme se po dvou letech, a já to o něm nevěděla.
Doma se ho absolutně nic netýká. Jde do práce, po práci nakoupí a tím jeho úloha v naší rodině i v manželství končí. Od počítače nebo od televize se zkrátka nehne.
Když jsem byla těhotná, díval se na mně jak odtahuji křesla a pod nimi vysávám, ještě den před porodem jsem vysmejčila byt, abych měla pro děti naklizeno.
Na otázku - na co máš chuť, máš nápad, co bych mohla zítra uvařit? - odpoví vždy "mně je to jedno". Na otázku - "pojedeme zítra někam na výlet?" - odpovídá "nevím" anebo "mně je to jedno" anebo "jsem v práci".
Za deset let, co jsme spolu, jsme byli na jedné dovolené, s jeho bratrancem. Dopadlo to tak, že oni dva chytali ryby a já se opalovala. Na výletech do okolí si oni dva spolu notovali a já s dechem u konce kmitala za nimi jako blbec. Kdybych si sama nenašla byt, nevyběhala vše u právníků, u realitky atd., tak dodnes žijeme u jeho rodičů v pidinkatém 3+1.
Holky nikdy sám od sebe nikam nevzal, dvakrát je vezl v kočárku, třikrát je koupal, uložil je do postýlky možná jednou-dvakrát.
Když večer přijde z práce, tak si s nimi chvilku zablbne a rychle je pak od sebe odežene aby se mohl vrátit ke svému tabletu.
Nespíme spolu. Nebavíme se spolu - nemáme o čem. Když už mu něco řeknu, v 99,9% vybuchne jak papiňák, ikdyž se jedná o nějakou pitominu. Všechno je pro něj strašný problém, vše vidí černě. Na všechno nadává - na život, na vládu, na umělce, na sousedy, na sourozence, na šéfa, na práci, na město, na binec, na všechno. Proto ve vlastním zájmu s ním raději komunikuji minimálně.
V práci od něj údajně odešli dva parťáci, protože nemohli dál jeho cholerické výlevy snášet - nevím, co je na tom pravdy, ale jak znám mého muže, docela bych tomu i věřila.
Jsem na všechno sama, v rozhodování, i v zbytečném plánování, v problémech, v životě vůbec. Loni se mně zmocnila deprese, dnes beru léky a dá se to snést. Bývala jsem strašně veselý člověk, nenapravitelný optimista. Dnes mně přešel humor.
Ani ty děti mě nebaví. Píšeš - opruz. Nechci se rouhat, aby se něco nedej bože nestalo, ale taky bych to tak nazvala. Jsem šílená z toho, že třicetkrát něco řeknu a oni stejně neposlechnou, stokrát za den řeším nějaké řevy kvůli pitominám - nemusím ti vykládat, co všechno se za den řeší... Nebaví mně to. A neskončí to. Ani náhodou.
Pořád si říkám, že nemám na to být matkou. Že jsem šlápla děsně vedle. A pořád si říkám - mít tak dobrýho veselýho parťáka, který by mně nakopl - zvládala bych vše líp. Ale jsem poseroutka a nemám na to sílu, abych se rozvedla. A tak ty dny děsně utíkají a já se od rána těším, až ty děti zaženu do postele... A pořád na něco čekám...
Jojo, někdy mám taky chuť
Jojo, někdy mám taky chuť zdrhnou, ale zase s holkama má hezký vztah, do školky je taky vozí (není vyhnutí), nechodí po hospodách, když už lítají blesky, tak se snaží...
Ty moje příspěvky promažu, protože google je hroznej ;). Snad chápete.
Lucko,
máš můj obdiv,já už bych bouchla jak papiňáka asi bych se už stěhovala,stejně tak u Vlaďky.Holky,klobouk dolů,že jste ochotné to i tak zvládat!!!!
Mažu...
Mažu...
Jo chlapi
taky jsem si užila svý. Dodnes se cítím ukřivděná. Když jsem byla těhotná a do 5. měsíce mi bylo zle, žádná energie, sotva jsem táhla nohy a celodenní nevolnosti. Dětem byly dva a kousíček a přestaly spát po o. Já už opravdu někdy brečela vyčerpáním. A doma jsem slyšela akorát to, jak si to jiné ženské na mateřské užívají a já si stěžuju. To že ostatní nemají dvě děti najednou a další v břichu se asi nepočítá úplně pominul. Jemu ani nikomu z rodiny nedošlo, že jsem na dně. Ale uznávám, že si o pomoc neumím říct. O gaučingu (vč. hlídání z gauče) taky vím svý. Ale na druhou stranu, když je potřeba, postará se dobře. Co chodím do práce, rozváží ráno děti do školky a k babičce, a fungujou výborně. Nezapomíná tepláky a pyžama jako já :) A umí perfektně uklidit kuchyň, když na to příjde.
Lucko,
to jsem se pobavila,tak to opravdu byla škola života!!!Tleskám,že jste to oba dali.:)
Lucko, to tvého chlapa
Lucko, to tvého chlapa obdivuji.. ten můj by mi přišel do té ložnice vynadat, že jsem nechala v kuchyni pěknej bordel, rozhodně by ho neuklízel. V případě mého pobytu s dítětem v nemocnici by povolal babičku. Stalo se nám to jednou, dvě noci ve špitále, nejdřív mi po telefonu vynadal, jak si to jako představuju a pak druhé dítě dopravil k babičce (poté, co jsem po probdělé noci dovezla z nemocnice autosedačku)
a kometoval to slovy, že ženský na to mají hormony, chlapi nikoliv...
V dnešní době už by linku uklidil, a děcko neodvezl, ale oblečení apod by stejně řešila babička
tím chci říct, že odjet a nechat v tom chlapa vymáchat nemusí vždy vyjít....
Vytrestávání
...je podle mě jediný možný způsob, jak nechápajícím partnerům ukázat o co jde. Ten můj sice chápal, že to asi není žádná "dovolená", protože kolem mě další sestry v rodině si stěžovaly na každém kroku (s jedináčkem), navíc jsem pak s jednou, když jí bylo 1,5r musela do nemocnice a jemu zůstala na týden ta druhá. Ale stejně mě štvalo, že on přijede z práce, sedne na gauč a já si musím o vše říkat (na jeho přání). Jenže když si řeknu, tak on sice vstane, ale má prupobídky. Takže jsem jednou na týden vyměnila role (výhoda je, že oba pracujeme). Řekla jsem mu, že udělám vše o co si řekne. To byla pohoda! Řekl si jednou, já byla děsně otrávená a pak už nic nechtěl....
Ahoj,
manžel tedy s dětmi hodně pomáhá,ale měla jsem často pocit,že nechápe,proč mě to doma nebaví a mám toho plný kecky.Jednou jsem ho tak trochu " vytrestala" a nechala mu děti a na celý víkend odjela s kamarádkou.Děti zrovna celý víkend zvracely.Měl navaříno,nemusel prát,uklízet,vše bylo nachystané.V sobotu večer mi volal a z jeho hlasu byla znát únava jak hrom.Ale nepřiznal to.
Měla jsem to zopakovat častěji:)
Bohužel,dokud něco sám člověk nezažije,nevěří a často jen kritizuje.
Mám tři děti, dvojky 5 let -
Mám tři děti, dvojky 5 let - hyperaktivní, neustále něco řešící a blbosti vymýšlející...a kluka 2 roky - snažící se jim ve všem vyrovnat, tedy i v zlobení. Jsem pět let doma...nebudu popisovat pocity a stavy, které už spousta z nás tady napsala... Štve mne okolí, např. manžel - nechápe jak můžu být unavená když celý den sedím doma, když nic nedělám, jen se starám o děti...domácnost máme zázračnou, ta se stará sama o sebe... Kéž bych tak jednou uslyšela, beru všechny tři na výlet, přijedeme až večer... Místo toho mi řekne, že on je s nimi přece taky každý den odpoledne a tak ví jaké to je, žádné uznání, žádná pochvala, nechápe proč si neustále stěžuji... Myslet si, že si člověk vyčistí hlavu tím, že uvaří oběd, pomyje a uklidí neustálý binec kolem za tu hodinku či dvě když jsou třeba na zahradě a tím si vlastně odpočine, je asi pitomost. Můj manžel si to asi myslí..stejně tak, že týdenní návštěva mne a mých tří dětí u mých rodičů, kteří nejsou na děti zvyklí a přizpůsobení, kde já musím být více ve střehu a více hlídat, není pro mne žádná dovolená ani odpočinek, byť nemusím vařit a poklízet. Jsem unavená, frustrovaná, děti mně nebaví, ale mám pocit, že to doma nemůžu ani vyslovit, setká se to jen s nepochopením.
Mají to tak všichni chlapi?
Ahoj,
je to normální a vlastně napíši jen jediné.Obdivuji všechny co vydrží na mateřské dovolené / pokud k tomu nepracují / déle než dva roky.Mě na konci druhého roku dětí totálně hrabalo,připadala jsem si,že moje slovní zásoba se smrskla na pár vět a ten denní stereotyp mě ubíjel i když děti mám taky moc ráda.K tomu jsme měli obrovský dům,zahradu,takže šíleně utahaná.Odejít do práce pro mě byla psychická záchrana.
Rozhodně domluv s rodinou,kdo pomůže a někam utíkej.Né jen příležitostně,ale pravidelně každý týden,byť by to mělo být na kafe ke kámošce na hodinu,ale bude na co se celý týden těšit.Nějaký takový rituál prostě doma dohodni a klidně na rovinu řekni,že to nedáváš a jestli nechtějí,abys byla na děti a všechny kolem protivná,ať jeden večer někdo hlídá a stará se místo tebe.Já to před okolím tajila a doběhlo mě to o dost let později,ale o to silněji.Prošla jsem si naprostým vyhořením a chutí nedělat vůbec nic,ani se o děti strarat a to je fakt síla,to bych nikomu nepřála.Pomohl mi manžel nemít jeho,tak to nedám.Jsi vyhořelá a to je opravdu hodně náročné se znovu nastartovat.
Katko, zasmála jsem se. Moc
Katko, zasmála jsem se. Moc hezky napsané. Jsem doma 7 let. A na téma mašinka Tomáš, požárník Sam nebo barbie bych mohla mluvit dlouho. Poslední dobou se přidaly seriály Byl jednou jeden život, vesmír, objevitel atd., občas nějaký dokument hlavně o vesmíru, což už je zajímavější. Jenže Maty má čas seriály sledovat kdežto já vidim jen útržky a pak mě bombarduje otázkama. Takže scéna kdy Adámek hlásí bobek a při vstávání z nočníku ho vylije, Adélka do toho šlápne, Martinka volá ať se dívám, že umí nový taneční krok, Monička chce napít, Honzík chce otevřít dvěře na zahradu a Matýsek mě bombarduje otázkama tipu kolik měsíců má saturn - netušim - a jak bílé krvinky bojují s bacilama - jeho oblíbené téma - je velmi častá. Denně řeším konflikty na mezinárodní úrovni :), řev, brek, bebíčka, vztek. Snaží se mi zdrhnout slepice a na to čeká náš pes aby je zakousnul. Večer usínám ze seznamem věcí co mám udělat příští den. Doma se mi vrství sklenice se šťávou a sirupama. A pak přijdu mezi dospělé kde nejsou děti a jsem vedle jak ta jedle. Nemám co říct, nevim co s rukama.Vlastně nevim co mám dělat, jak se chovat.
Jsem s dětma 365 dní v roce. Občas bych křičela že chci pryč, když se děti "domluví" a kňourají všechny které tu jsou. To jsou ty krizovky, kdy mám všeho dost. Ale pak jsou ty děti taky úžasný. Celkově se mi život s našima dětma líbí a moc mě mrzí že v září skončí. Vůbec se mi mezi samé dospělé nechce a to i přesto, že občas sotva vnímám.
Mne pomohl navrat do prace
Tak, on asi kazdy ma ty myslenky (tedy skoro kazdy), kdy srovnava "zivot pred detma a potom..." V soucasne dobe je mym dvojcatum vic jak 3,5 roku a mne pro psychickou pohodu nejvice pomohlo, kdyz jsem se vratila do prace. Kdyz byly detem necele dva roky, sla jsem na den v tydnu a kdyz jim byly necele tri roky na plny uvazek. A jak s nimi nejsem 24 hodin denne a delam a myslim na neco jineho, dost mi to prospelo. A deti se ve skolce take naucily spoustu uzitecneho - tim spise, ze jsou nejmladsi a ve tride bylo hodne predskolaku, ktere je inspirovaly. Libi se jim tam a jaksi "vyspely".Takze za me doporucuji treba navrat do prace, popr. studovat ... zkratka delat i nejakou jinou cinnost, nez deti a domacnost (i kdyz to clovek dela stale, jen to pak zvlada asi ve vetsim klidu :-)
Já jsem si připadala jako blázen
nekecám, v době kdy dvojčata začala chodit a každá utíkala na jinou stranu a ještě dlouho potom. Když jsem s někým na ulici promluvila pár slov, vypadalo to, že mám tiky, protože jsem pořád koukala na obě strany a v půlce rozhovoru jsem utíkala zachraňovat jedno dvojče. Jediný na co jsem koukala, byly večerníčky s dětma a když jsem byla někde ve společnosti, tak se mi vybavovaly scény z večerníčků. Ráno jsem vstávala s vidinou silné kávy. O nemocech psát nebudu, to je všude stejný. Co vřele podporují, je to, co psala Nika. Snažit se odpočívat během denního shonu. Já jsem byla s dětma pořád venku, domů jsme se chodily skoro jenom najíst, číst a spát. Já jsem na hřišti třeba jenom seděla a koukala do blba. Horně se mi líbilo venku, protože se nikde nic neválelo, tráva posekaná prostě mi to přišlo lepší než doma a uklizenější. Teď mám dvojčata 6 letá, meziprcka 3 - letého a miminko. Relaxuji večer, když spí, čtu psychologické knihy a knihy o výchově. Věř, že bude lépe. Drž se. Katka
Rozhodně tě neodsuzuji, mám
Rozhodně tě neodsuzuji, mám to úplně stejně. Dvojčatům je 6 let, byli extrémně nedonošení, takže už od narození totální rozčarování. Po 3 měsících od návratu z porodnice jsem věděla, že jestli okamžitě nebudu mít ještě někoho k ruce, tak snad zdrhnu. Takže jsem si obstarala chůvu a tu využívám dodnes. Navíc jsem děti dala už od 2,5 roku do školky a sama nastoupila po 3,5 letech zpět do práce (na plný úvazek). Samozřejmě, že teď je to s dětma mnohem lepší, než když byly malé, ale stejně jsem zjistila, že nemám to správné mateřské cítění, nemám potřebu s nimi trávit veškerý čas (naštěstí máme s jejich otcem střídavku), nejvíc si vychutnávám chvíle bez nich. Nevím, jestli se moje nastavení ještě může změnit (pochybuji), ale hold vychovat děti musím a do dospělosti je ještě dlouhá doba. Za sebe doporučuji mít k ruce někoho, komu můžeš děti na nějakou dobu dát, ať už je to chůva nebo někdo z příbuzných. A držím palce, ať to u tebe probíhá jinak než u mě a děti si začneš užívat;-)
Já taky nemám pocit, že bych
Já taky nemám pocit, že bych to přežívala. Je to náročné, frustrující, někdy totálně na palici, ale když se srovnají pozitiva a negativa...on ten váš věk je dost nevděčný. Děti jsou si nebezpečné, člověk z nich nemůže sundat oči. Jen si chvilku sedneš, už musíš vstávat - převléknou pobryndané, utřít vylitý hrnek, vyndat z pusy hračku, dát na stranu tu židli, přebalit, nakrmit, umýt, podat dudlík 50x, roztrhnout děti, zachytit při pádu, pohrát si a spoustu dalších úkonů a všechny několikrát denně a ty děti do toho pořád jen projevují svojí nespokojenost. Až se víc rozmluví, budou dávat najevo, jak maminku milují, což je dostatečná satisfakce :). Začnou se samy oblékat, nebudeš muset pomáhat se spousty věcmi - mytí rukou, wc, to hraní...no prostě zlepšení přijde. Jistě, stále s nimi budeš muset trávit čas, držet se stereotypů, protože dětem to dělá dobře, pořád bude doma řev (ale někdy bude v rámci hry, nebo ho nebudeš muset řešit), ale uvidíš, že všechny věci, které s nimi podnikneš, budou o dost jednoduší a navíc tě děti začnou překvapovat víc, než jen tím, že už umí otevřít pet lahev. Už jenom ty jejich hlášky ;D
Tak jsem se dneska hezky
Tak jsem se dneska hezky vyspala a najednou je to mnohem lepší. V noci jsem vstávala jen pětkrát a ráno jsme se vzbudili až v 6! Navíc jsem byla u doktorky a neštovice to nejsou (trochu trapas - něco ho poštípalo), takže jedeme na dovolenou:-). Ale nepředpokládám, že si to moc užijeme, ale dětem, hlavně dceři, se to určitě líbit bude, tak alespoň něco.
Já stejně věřím, že to později bude lepší. Nejhorší období s dcerou jsme měli do roka (budila se v noci, nekecám, většinou po čtvrt až půl hodině, přes den pořád křičela) a pak od 3 do 3,5, když na ni přišlo období vzdoru a do toho se narodily dvojčata. Ona to opravdu špatně nesla a příšerně nás tu týrala. Měli jsme párkrát hodně vypjatý scény na ulici, lidi se otáčeli a zírali, ještěže jsme nikdy nepotkali policajty nebo jen někoho známýho, ale taky to přešlo. Kromě školky mi hodně pomohla knížka Jak mluvit, aby děti poslouchaly (přijde mi to lepší, než Respektovat..., který je od toho hodně opsaný, navíc Respektovat mi skutečně přijde mnohdy jako hrozná manipulace). Teď musím říct, že mám s dcerou velmi pěkný vztah, řekla bych, že funguje vzájemnej respekt. Nicméně samozřejmě jsou blbý situace a jsou věci, se kterejma pořád nemůžeme hnout, např. dcera příšerně kňourá kvůli každýmu prdu, v tomhle je opravdu otravná. Ale vesměs to funguje velice dobře. Teď ještě, aby to šlo časem s dvojčatama.
Nestrašte, také s každým
Nestrašte, také s každým měsícem čekáme, že to bude lepší a lepší (nyní necelé 3 roky). Chvílemi zažívám podobné pocity, také bych nejraději za sebou zavřela dveře a utekla, ale naštěstí většinu času jsem na své děti moc hrdá a nemohu se na ně vynadívat, jak jsou roztomilé, jak si spolu vyhrají. Poslouchám ty jejich hlášky a bavím se. Čekáme, kdy konečně přijde ta chvíle, kdy se v noci vyspíme. Od roka a půl mi po obědě nespí a večer chodí spát až kolem 23h. Za noc se několikrát vzbudí. Děti jsou temperamentnější ve srovnání s ostatními dětmi, ale naštěstí si neubližují. Nevím, jestli je to tím, že už od jejich narození bylo mojí noční můrou to, že si vzájemně způsobí úraz, tak jsem v tomto směru byla hodně přísná a jakýkoliv byť jen náznak ubližování se u nás od malinka velmi důrazně řešil. Nějaké rady tu už zazněly, tak bych ráda přidala jednu další. Mně pomohlo přečtení knížky Respektovat a být respektován. Nejde o to, že bych radila uplatňovat tyto metody v praxi, přece jen ne se vším souhlasím, některé věci mi zavání skrytou manipulací, což mi i potvrdila kamarádka, která byla na jejich přednášce, že už na to přišli sami autoři a od některých věcí se upouští. Ale pomohlo mi to hlavně v tom, pochopit děti, proč se tak chovají, jak to myslí, že to není útok na mou osobu, ale že mají některé potřeby, o které si snaží říct způsobem, jakým to jen umí. Prostě jsem pak po přečtení této knížky nějaký čas k dětem tolerantnější a více jim rozumím. O to méně mě pak jejich vztekání dráždí.
Hmm mně přijde, že jsem tohle
Hmm mně přijde, že jsem tohle všechno ještě ve věku dětí kolem 1,5 roku relativně dobře nesla, teda taky jsem ten den v řevu nějak přežila, ale byla jsem poměrně optimistická s tím, že z toho vyrostou a čekají mě šťastné zítřky :-) Teď je jim 5,5 roku, do práce jsem zatím nenastoupila, protože jsou neustále neustále nemocní..Během školního roku jsme chodila na angličtinu, to mě drželo nad vodou, mělo to řád, měla jsem kolem sebe lidi, na které jsem se těšila, pak jsem se těšila i na děti...Ovšem kurz skončil a s tím i moje vyrovnanost, zase jsem v nějakém vzduchoprázdnu bez řádu a bez lidí kolem, takže mám něco jako pocity smutku...Mně teď zachraňují příměstské tábory, kde děti tráví aktivně velkou část dne...ale upřímně, jsem na tom tak, že se netěším ani na dovolenou, vidím jen, jak to bude náročné...přitom když byli menší, tak jsem se těšila...asi je to tím, že jsou pořád hoodně nároční i ve věku, kdy jsem si myslela, že to bude v pohodě, ale u mně je to i tím, že jsou pořád nemocní a nemůžu do práce, asi nejsem typ, který by jen tak mohl zůstávat doma...no je to těžké..no zrovna to píšu, když mi skončil ten kurzík a jsem v nejistotě, co mě čeká v budoucnu, tak to asi není moc optimistické, ale až něco najdu, zase to půjde nahoru..takže..je to prostě hodně o nás, jak jsme šťastné my, pak se to přenáší na děti..
opruz s dětma
Ahoj všem, nedá mi, abych se nepřidala. Mám dvjčata kluky necelé tři roky, řadu dní vnímám stejně a nevím, jak z toho ven. Od rána- vřískot, jekot, tahání, poštuchování,ječení a odbíhání od jídla, bordel udělají všude, zničí, co najdou- kolikrát bych neraději odešla a zamkla nebo se někde zavřela, abych měla klid.Vklidu se neobléknu, neučešu, všude za mnou, někdy se v ložnici před nima i zamknu, abych se vklidu oblékla.Kolikrát jsem večer tak unavená a vyštavená, že bych nejradši brečela a říkám si, že mi bylo líp bez nich. Na druhou stranu je mám moc ráda, jsou dny, kdy jsou fajn, vyrazíme někam na výlet, na hřiště s kamarádkama, ale některé dny si přioadám na ně sama, partne přijde večer, utahaný z práce, vakoupe, je uloží je, ale když knourají a vztekají se, začne nadávat- takže jsem večer oba napružení, odrovnaní a kolikrát aspolu ani nepronluvíme.Tak si říkám, kdy se to zlepší a nastane někdy u nás klid?
Naše děti teď mají taky 1,5
Naše děti teď mají taky 1,5 roku. Pokud ječí, vřeští, ničí mě to a úplně ze mě tímto vysávají všechnu energii. Většinou ječí tehdy, když JIM chystám svačinku, JIM ohřívám oběd...
Co mi pomáhá, tak jednu procházku venku trávíme tak, že jsou v kočárku a zamíříme do zeleně. Já s nimi ujdu dost kilometrů, vyplaví se ze mě to jejich vřeštění a je líp. Teď jsme našli i kamarádku s miminkem, co chodí někdy s námi, takže si během téhle procházky i popovídám a je to super. Jen musím hlídat, zahozené kloboučky a botičky, ale to už je moucha :-) Děti běhají po svých venku dopoledne a ještě jednou odpoledne, tak to beru, že jiné maminky třeba vozí děti na kole, já v kočárku.
Na děti jsem drtivou většinu času sama, všechno se maximálně přizpůsobuje jim a prostě si člověk musí najít i svou chvilku a být na sebe hodný.
Ale popravdě se děsím podzimu a zimy, kdy už tak moc venku být nepůjde.
Někdy už od rána vím, že lepší by bylo ani nevstávat z postele a jindy přitom děti umí být tak úžasné, že je mi skoro líto, že už jsou spinkat, jak jsme měli hezký den.
...
tak já to rozhodně takhle neberu, že bych to protrpěla, užívám si to, ale teď zrovna mám ,, období,, kdy mě to prostě nebaví, ale vím, že už jsem doma prostě dlouho a za tu dobu ještě nenastala žádná změna....jsem pořád s dětmi sama nebo s jinými mamkami a jejich dětmi a tak pořád dokola, každý den stejně. Zároveň se ale obávám až přijde doba nástupu do školky a já do práce a budeme se potkávat večer a do toho ještě povinnosti okolo domácnosti apod....
Moje teorie je takova, ze je
Moje teorie je takova, ze je dobre si dovolit detem, aby na nas byli nastvaní kvuli tomu, ze s nima nekedy nechceme hrat a byt s tím v pohode. Jasne ze to nejde ze dne na den. Primarnym ukolem matky je postarat se o naplnení potreb detí, takze aby byli v bezpecí (poskytnout im blízkost), aby mely co jíst, pit, aby im nebyla zima, a prostor pro zdraví rozvoj, vse ostatne jsou jen praní. Praním muzem vyhovet, ale nemusíme. Poslednu dobu praktikujem to, ze kdyz se mi opradvu neco nechce, tak to detem reknu a oni chvílku treba kricí a pak kdyz vidí, ze tudy cesta nevede, tak si zacnu hrat sami.
No, ale jak na to? Když
No, ale jak na to? Když vřeští, když si s nima nehraju? Dcera je taková hodně společenská, když nemáme nikoho doma na hraní (sem tam si někoho půjčuju:-), tak otravuje, neumí si moc hrát sama. Je asi po mně, já taky nejsem ráda sama. Dvojčata jsou zase malá, ty to neuměj už vůbec. S těma kroužkama trochu souhlasím, líbil se mi přístup učitelky ve školce, když jsem se jí ptala, jestli mám dceru ve třech letech přihlásit na nějakej kroužek, řekla mi, ať neblbnu, že je malá a malý děti si mají hrát. Na druhou stranu - párkrát jsem byla v Anglii a koukala jsem, jak to tam chodí. Tam jsou kroužky jen pro bohatý, takže většina děti nemá odpo co dělat a zevlujou v mekáči, perou se, škemraj o cigára a pivo. Taky si myslim, že tahle doba nějaký rozšířený vzdělání pro děti v podobě kroužků vyžaduje. A podle mě by si rodiče s dětma sem tam hrát měli:-).
Mas pravdu. Me pomaha, kdyz
Mas pravdu. Me pomaha, kdyz si vzpomenu na sve detstvi, mam milujici rodice a hezke vzpominky, prestoze si se mnou rodice nehrali, na krouzky me nevozili, nekdo neresil "jak moc se mi venuji" apod. Dneska si na sebe fakt pleteme bic.
Bobee, souhlasím s tebou.
Bobee, souhlasím s tebou. taky si myslím, že se snažíme být dokonalé, nejlepší atd. srovnáváme se s jinými, děti srovnáváme s jinými.... a myslím, že jet o dnešní společností. Vše musí být nejlepší, chyby a nedokonalost se nenosí.. vidíme to už u té práce. Proč nejsou poloviční úvazky? Protože poloviční úvazek bude chtít matka s dětmi a ta bude věčně doma, protože jsou děti nemocné... Tudíž nepodá 100% (pokud možno ještě přes čas) výkon. A to je ono. Mě se taky hodně ulevilo, když jsem začala víc kašlat na okolí a přestala si vyčítat, že nejsem dokonalá...
Ja myslím, ze normalny stav
Ja myslím, ze normalny stav to neni, ale bezny. :) Ne kazdy potrpí prvních par let, nekdo si to opravdu uzíva. Vetsina z nas ma predstavu idelaní matky, a tlacíme sebe do te role ikdyz na to nemame. A v momentu, kdyz tv bezí víc nez hodinu, 2 dny za sebou nepujdem s detmi na hríste, nevymyslíme na kazdy den nove a nove aktivity, deti a domacnost nemame tip-top, nevypadame jako z katalogu, tak si ríkame, pano Boze, co jsem to za matku/zenu! Je docela uvolnujucí, kdyz si dovolíme nebyt dokonala... Pro mne je to makacka... :)
Přijde mi trochu zvláštní, že
Přijde mi trochu zvláštní, že to člověk bere tak, že prostě prvních pár let protrpí. Mám z toho trochu špatný svědomí. Taky si myslím, že si to jen namlouvám. Vidím sousedku, která má dvě děti, 10 a 6. Bere si home office, aby mohla vozit mladšího na kroužky a učit se se starším, a potom dře o nocích. Je úplně strhaná, říkala, že se těší do důchodu (je jí 40). On člověk přetrpí nevyspání, období vzdoru, nemoci, pak přijde škola a musí je nutit do učení a dělat s nima úkoly, pak puberta, to snad ani nemusím nic dodávat, a pak děti vypadnou. Není to trochu absurdní?
Taky mi vadí, jak se u nás razí názor, že ženská musí bejt doma s dětma alespoň do tří let. Já si rozhodně nemyslím, že je dobrý vrátit se do práce po porodu, ani si to nedovedu představit, ale myslím, že po pár měsících, po roce to určitě na poloviční úvazek jde. Jenže kam s dětma? Obecní jesle máme daleko, ale stejně jsou furt nemocný, to by nešlo, a na hlídání nemám peníze. V Praze, když budu mít štěstí, je to tak od 120 Kč na hod., spíš tak 150, když do toho započítám dojíždění, tak bych většinu peněz vrazila do hlídání, kromě toho práce na částečnej úvazek moc není. Tak nějak mám pocit, že na mně rodiče spáchali trochu podvod:-), když mi tvrdili, že mám studovat. Měla jsem slušnou práci pár let po vysoký, ale tomu teď můžu říct papa čau.
Jinak děti teď zase čuměj na krtka (ale dnes teprve potřetí). Pupínek neštovice je od včerejška zatím jen jeden, ale asi to bude ono, pamatuji si od dcery, jak to vypadá. Na dovolenou pojede přítel s dcerou, já budu s klukama doma.
jsem taky divná :-)
a taky mě to poslední dobou nebaví. Hlavně výmýšlet každý den, co budeme dělat apod. Už se docela těším do práce, taky na to, až všichni půjdou třeba k babičce na víkend a my si s manželem uděláme čas na sebe. Za celých skoro pět let jsem byla jen párkrát mimo domov a dětí a to opravdu nachvilku, nevím co to je mít třeba jen odpoledne čas sama pro sebe abych mohla V KLIDU něco udělat nebo si prostě jen tak lehla k televizi.Nikdy jsem to nezažila! Mám děti celkem hodné, ale prostě tohle mi občas chybí a hlavně nějaká změna! Na naši nejmladší všichni volají: Ty Mamiňáku, ale bodejť by nebyla, když si jí nikdo jiný nevezme ani do kočáru a je pořád jen se mnou....
-
Teď jste mě holky pobavily, ze srdce jsem se zasmála a úplně to vidím naživo :D
Třetí jsme chtěli, později. Pravda, možná kdyby nepřišla sama, později bysme se už neodhodlaly. Ale tak do roka a půl, do dvou, to bylo s dvojkama v pohodě. Jasně že honička, nevyspání, ale dalo se. Mně totiž úplně nejvíc vadí to vztekání a křičení, z toho jsem hned vyšťavněná. To začalo v necelých dvou letech a trvá dodnes :( Možná jsem do toho šla s vervou velikou a přepálila začátek (první volné odpoledne bez dětí jsme měli v jejich dvou a čtvrt), možná proto mám teď nervy nadranc :D A sednout si s kamarádkama? To až poslední dobou, jinak jsem je měla pořád navěšené na sobě. Ale jinak to jsou zlatíčka ...
Ahoj Viktorko,
taky to chápu, a to zcela. A to mám jen dvojčata, nyní 5,5 roku. Kolikrát mě napadlo, že mě život tak nějak víc bavil, dokud jsem neměla děti. Nicméně cesta ven je ta, jak už holky psaly, že do svého života začneš začleňovat aktivity, které baví právě tebe. Já takhle měla miniúvazek od roku dětí. Byla to hoňka, ale odreagovala jsem se u toho. Mě totiž práce vždycky bavila, takže jsem se opravdu těšila. Pak je to určitě o tom, že jednou - dvakrát týdně večer půjdeš mimo domov, ať už sportovat, do kina, na kafe s kamarádkou, cokoliv. Plus, jak psala Nika, najdeš si max. příjemných aktivit s dětma, tj. pokud tě baví jezdit na kole, jezdi s nimi (dvojčata do vozíku, dcera na vlastním kole), já se hodně scházela s kámoškama s dětma, i v roce a půl dvojčat jsme si stihly trošku pokecat. Na dovolenou jsem jezdila nejen s manželem a dětma, ale právě i s kámoškama s dětma, prostě zase něco jiného.
A když jsou děti nemocné, tak prostě jede TV, poslouchané pohádky a u toho si já třeba čtu knížku, nebo sjíždím internet. Prostě to není jen o tom, aby děti si užívaly co můžou, ale taky ty si musíš odpočinout, zabavit se a odreagovat.
taky jsem měla myšlenky na
taky jsem měla myšlenky na to, že odejdu... ,jednou jsem se zavřela na balkon. Jinak bych ty děti asi zabila. Okamžitě se přilepily na sklo a já viděla jak ječí, ale neslyšela jsem je... to bylo super. seděla jsem tam 15 minut a pak šla za nima.... byl to zoufalý útěk, ale zabránil třeba tomu, abych je neseřezala... Možná kdyby sis někde v koutě zakřičela, ulevilo by se ti. Já teda měla dobu, kdy jsem při jejich největším řevu se prostě zavřela do koupelny a řvala, jak mě to vše se... a že jsou děti.... a lítalo to ze mě. jim jsem předtím pustila pohádku, a přivřela jim dveře, aby mě neslyšely... byl to můj ventil v největších okamžitých krizích. a že koukají děti na pohádku neřeš. Já jim pouštěla něco užitečného... Třeba Kostičky z toho se naučily spoustu věcí, nebo třeba na Youtube. jsou kreslený lidový písničky, to je fakt bavilo a dnes vidím, že se tím naučily všechny texty a teď mi je zpívají... takže televize nemusí být vždy jen špatná....ale nesmí běžet celý den. Jo taky jsem si jako relax zvala kamarádky na kafe... pila jsem kafe a děti lezly kolem a nebo vyspávaly hračky a já prostě hodinu seděla a povídala si s kámoškou a dělala, že nic nevidím... pomáhalo mi už jen to, že jsem se těšila, že někdo přijde a já nebudu celý den v tom kraválu sama... ataky jsem chtěla svoje auto, abych mohla s dětma jezdit do lesa, do vedlejšího města, kamkoliv. bylo pro mě i vysvobození že půl hodiny sedí připoutaný v sedačce... to jsem teda matka :-(
Díky za reakce:-). Teď zrovna
Díky za reakce:-). Teď zrovna dvojčata spí, s dcerou jsem si zahrála pexeso, bylo to hezký. Dcera jinak chodí do školky, jen teď v létě ne. Většinou si jednou týdně nechám na tři čtyři hoďky hlídat dvojčata a jdu dělat něco s dcerou, to mě teda fakt ba. Ale pak se zase vrátím do toho virváru...
Já z toho hlavně nevidím cestu ven. Sama jsem usoudila, že by bylo dobrý dělat něco jinýho, tak jsem si teď našla práci - korektury a překlady z domova, technický věci, není to sice práce mejch snů, nicméně aspoň něco a taky to není zle placený. Ale děti jako by to vytušily - od tý doby, co jsem odeslala motivační dopis, jsou v jednom kuse nemocný nebo něco jinýho. Předevčírem jsem měla první korekturu a musela jsem to dělat v noci. Přítel mezitím musel s klukama ležet v posteli, protože vyváděli, ačkoli měl svojí práci, ale jinak by nespali a já to musela druhej den odevzdat. Takhle to nejde, musím to pustit, bohužel se jedná o nárazovou práci, takže si tak narychlo neseženu hlídání.
Jako by to nemělo východisko, kdo mi dá práci, když jsou pořád nemocný. S první dcerou mi to přišlo v pohodě, udělala jsem si doktorát, ale teď už nějak nemůžu nic. A když už někdy mám hlídání, tak jsem s hrůzou zjistila, že nevím, co mám dělat! Dřív jsem seděla v knihovně, to bylo žůžo! Ale doktorát skončil, na fakultě místo nedostanu, takže tím to končí. Takže většinou jdu do nákupka a sedím na kafi nebo jdu nakupovat a nic nekoupím. A pak si vyčítám, že jsem ten čas promrhala. Jsem v tom prostě nějak moc zažraná.
Já jsem právě dost podnikavej člověk, neseděla bych doma u telky, ale když jsou ty děti furt nemocný... Taky bydlíme ve 4. patře bez výtahu, tak se mi nechce ven víc než dvakrát denně.
Jako upřímně, když si vzpomenu, jak to bylo dřív, tak jsem byla šťastnější. Takhle jsem otrávená, tlustá, vytahaná, ošklivá, pitomá. Vidím, že někdo si to mateřství užívá, ale já teda ne. Samozřejmě jsou světlý chvilky, ale většinou opruz. Nevím, proč je to tak zařízený, že ty děti pořád řvou. Sem tam mě v předsíni napadne, že se prostě seberu a odejdu. A pak mi dojde, že to nepůjde. Ale napadá mě to čím dál častěji. Opravdu sama sebe úplně živě vidím, jak otevírám dveře a vypadnu. A večer - to si dám dvě tři skleničky vína.
A holky, vy co jste měly nejdříve dvojčata, jak vás napadlo pořizovat si další? To nechápu!
Fuj, jak to tak po sobě čtu - to je teda sebelítost:-).
Ahoj, nic si nevycitej, jsi
Ahoj, nic si nevycitej, jsi unavena a vyhorela, urcite se to zlepsi. Az budou klukum treba tri roky, bude to o mnoho lepsi.
Jses dobra, ze to zvladas bez vzteku a kriku, ja v techto stavech kricim a pak si to vycitam.
Urcite zkus co nejvic se priblizit tomu, co mas rada. Ja si treba jednou za cas vyjdu s holkama do mesta (jsou jim tri a pul roku), jdu na vystavu (jasne, ze z ni skoro nic nemam :), pak si dam nekde kafe a jim koupim zmrzlinu a hned mam takovy slavnostni pocit, i kdyz to samozrejme neni takove, jako kdybych byla sama.
Jinak si myslim, ze tve pocity jsou normalni, tri deti v rozsahu tri let, jsou proste strasne narocne. Vydrz, zkus urvat pro sebe, co muzes, vse se zlepsi.
Myslím, že tady tě chápou
Myslím, že tady tě chápou všichni. Do určité míry si tím prošla každá máma s dvojčaty, ty máš navíc starší dceru, která je ale ještě docela malá. Já tě můžu jen ujistit, že zlepšení určitě přijde. Zrovna ten věk, jaký mají vaši kluci byl pro mě dost náročný. Našim holkám jsou právě 4,5r a je to už nějakou dobu docela pohoda. A sváry? Dcera taky poroste, spoustu věcí si vyřeší sama a už teď jí na to můžeš připravit. Vlastně i kluky (pochopením hierarchie). Holky si od tří let hezky hrají, když jim na stůl vyložím malovací potřeby, nevím o nich hodinu (bordel neřeším, všechno se dá utřít, trička mají stará...). Hádky sice máme a přiznám, že se mnou dost hýbou, ale převažují chvilky pohody.
To spaní - naše holky vstávají do školky v půl sedmé a po obědě tam pravidelně spí, takže když toho druhého necháš o hodinku déle, po obědě určitě usne taky. Špatné usínání je také často z přetaženosti.
Jo a ty neštovice. Naše se nakazily ve školce, jedné se objevili pupínky ve středu, druhá je měla až od pátku, takže je možnost, že další dovolenou stihnete :)
Drž se!
Myslím, že tady tě chápou
Myslím, že tady tě chápou všichni. Do určité míry si tím prošla každá máma s dvojčaty, ty máš navíc starší dceru, která je ale ještě docela malá. Já tě můžu jen ujistit, že zlepšení určitě přijde. Zrovna ten věk, jaký mají vaši kluci byl pro mě dost náročný. Našim holkám jsou právě 4,5r a je to už nějakou dobu docela pohoda. A sváry? Dcera taky poroste, spoustu věcí si vyřeší sama a už teď jí na to můžeš připravit. Vlastně i kluky (pochopením hierarchie). Holky si od tří let hezky hrají, když jim na stůl vyložím malovací potřeby, nevím o nich hodinu (bordel neřeším, všechno se dá utřít, trička mají stará...). Hádky sice máme a přiznám, že se mnou dost hýbou, ale převažují chvilky pohody.
To spaní - naše holky vstávají do školky v půl sedmé a po obědě tam pravidelně spí, takže když toho druhého necháš o hodinku déle, po obědě určitě usne taky. Špatné usínání je také často z přetaženosti.
Jo a ty neštovice. Naše se nakazily ve školce, jedné se objevili pupínky ve středu, druhá je měla až od pátku, takže je možnost, že další dovolenou stihnete :)
Drž se!
Viktorko
chápu naprosto. Dvojčatům je 5,5, mladší dceři čerstvé 3 roky. Tvé pocity znám, a to bohužel i teď, když už chodím do práce (od dubna). S dětma se dá už opravdu dělat víc aktivit, ale je to pořád stejný kolotoč. Každou chvilku někdo řve. Děsně se rvou, závidí si i horečku, všechno furt řeší. Koupím jim dárek, nebo sladkost, přestože každý dostane své a stejně, minimálně se pohádají, většinou porvou. Když si s nima hraju, stejně někdo není spokojený a chce něco jiného. Večer jsem už ko, nejradši bych šla spát v 8 a oni začínají žít. Usínají v 10. Na mateřské jsem nebyla zdaleka tak nevyspalá jako teď. Doma si taky moc nepopovídáme, jakmile se zapředeme do rozhovoru, skáčou nám do řeči, vyptávají se, o čem se bavíme. Prostě nemáme klid, tak už za ty léta radši ani moc nemluvíme. Mohli bysme, když jdou spát, ale to už toho máme oba plný kecky. Jediná šance je telefonát přes den. Prostě mě to taky nebaví a připadá mi, že tohle je jen u nás. Holky teď byly dva dny u kamarádky, syn (náš malej poseroutka :) tam spát nechtěl, ale přes den byl. Zírala jsem, jak tam fungovaly. Jakmile jsem přišla já, jedna scéna za druhou. Prý jak vyměněný. A já v další depce, jak jsem neschopná ...
Jo ještě jedna věc. Pokud
Jo ještě jedna věc. Pokud dítě nemá horečky 39 a výš, neni nemocné :) kdybych to brala jinak, tak jsme nemocní 365 dní v roce.
Viktorko, je to normální. Jsi
Viktorko, je to normální. Jsi hodně utahaná, Je to stále stejný kolotoč z kterého nevidíš cestu ven. Všechny děti jsou ještě malé, tak jsi na všechno sama.Jednu věc uklidíš a děti další dvě roztahají. Manžel je v práci, přijde domů do chaosu, křiku, utahaná manželka no nic moc. A pořád každý den 24hodin a když už je nějaká šance na něco hezčího jako dovolená apod. tak děti onemocní. Když malým dvojčatům bylo 1,5roku, starším bylo skoro 5let. V té době jsem se naučila že nepotřebuji mít uklizenou domácnost, udělat to nejnutnější stačí. Být s dětma co nejvíc venku, chodit na hřiště, dát mrňata do vozíku a jet na kolo. Na hřišti jsem je nechala běhat všechny čtyři a odpočívala a jen sledovala, kňourali když jim něco nešlo, řvali když spadli, protože malým nešlo moc chodit v kamínkách, nikam vysoko nevylezli a ti starší to uměli a já seděla a odpočívala, přečetla si časopis. Chci říct aby jsi se naučila najít si pro sebe krátké volné chvilky kdy vypustíš. Doma, když jsou děti takhle malé, pokud nemáte zahradu, je vždycky nejhůř. Choďte co nejvíc ven. Starší dcerku zapojuj do činnosti kterou děláš. Nudí se, po straších dvojčatech jsem pořád chtěla nějaké drobnosti, podat, přinést, dojít, odnést. Když máš tři malé děti tak televizi neřeš. Záleží na co se dívají. Když potřebuješ něco udělat, tak televize je záchrana. Špatně by bylo kdyby se dívali na televizi od rána do večera každý den. Pokud dopoledne pojede televize a odpoledne budete venku, tak bych to neřešila. A hlavně si najdi nějaký svůj úlet :) Já mám takhle lezení. Je to moje velká láska. Když nelezu jsem utahaná, podrážděná, vzteklá. Když jdu alespoň 1 za 14 dní lézt, jsem mnohem spokojenější. A když se mi podaří jít si zalézt a třeba za dva dny jet na kolo, tak je to jak živá voda. Všechno dělám s dětma, chodim na stěnu, jezdim s dětma na kolo. Nemám možnost jít někam sama, ale to nevadí. Nejde o to jít bez dětí, jde o to dělat chvíli něco, co mám ráda já. Letos mám v plánu vzít děti, batoh,spacáky jet na kole na výlet skoro kolem baráku a spát pod širákem. Hrozně se těšim. Takové drobnosti jsou cestou z toho denního uřvaného kolotoče.
Mám jen dvojčata. Ve 2 letech
Mám jen dvojčata. Ve 2 letech dětí jsem na malinký úvazek utekla do práce a děti začaly na 1-2 dny v týdnu chodit do jeslí. Kam je vozil ráno manžel než šel do práce a odpoledne vyvedl, než šel z práce. On pracoval jen 8hod, takže tam děti byly kratší dobu (já pracuj na 12h). Předtím moje pocity úplně stejné, kdybych to neudělala, skončila bych u psychiatra... Prostě musíš dělat někdy něco bez dětí... jinak se to fakt nedá.... Možná to nějaké výjimky dokážou, ale já teda ne...
Ahoj, nemyslím, ze by si byla
Ahoj,
nemyslím, ze by si byla divna. :) Neco podobneho jsem prozívala taky, obcas i ted, ale uz s tím umím lepe pracovat. My mame jen dvojcata necele 4r., do skolky zatím nechodí. Od podzimu v podstate do leta byli nemocní furt. Pred mesícem jsem byli na dovolene, vratili jsme se s angínou, oba tyden na ATB. Dobrali a den potom se osypal jeden prcek, za 14 dní druhy - nestovice. Jsem doma v kuse mesíc a je to na hlavu. Kdyz jsou nemocní, tak uz telku neresím, to je jedina zabava co ich udrzí v klidu a nervou cely den. Koukají na pohadky z internetu a ja im dej komentuju. Zadne tvorení, knízky ich nebaví, nejradej jsou venku, takze asi tak. Minuly rok jsem zacala chodit pravidelne k psycholozce a hodne mi to pomohlo. Kdyz jses z Prahy muzu ti dat kontakt. Vypadnout na par dní je taky dobry, ale u mne to bylo jen takova chvílkova uleva a za tyden jsem byla zase na dne...
Drzím palce at je ti líp!
Betka
bude to lepší, neházej flintu
bude to lepší, neházej flintu do žita. Já razím heslo, že do čtyř let jsou dvojčata záhul, od čtyř už na pohodu. S tím spaním (lépe řečeno řvaním při buzení) jsme to měli taky, doteď jsem to období nedospala, a to je holkám už 6,5.... byla jsem na dně, to nevyspání všech bylo nejhorší ze všeho....mě vysvobodila práce. Na dovolenou jsme nikam nejezdili, neměla jsem odvahu cokoliv zamluvit, takže to jistila chata u rodičů nebo výlety se základnou doma. Letos jedeme poprvé k moři, po republice jsme začali jezdit na dovolenou ve 4 letech holek, vždy s pojištěním storna. Doporučuji dát holku do školky, budeš mít víc času na kluky a holka bude zabavená ve školce. Kluci se dají do pohody až budeš v pohodě ty. přeji hodně sil...
Viktorko, neodsuzuju, chápu.
Viktorko,
neodsuzuju, chápu. Když bylo klukům okolo toho roku a půl, byla jsem taky dost vyřízená, přistihovala jsem se, že tlačím kočár a mám mikrospánek.... Na hřišti lítali každý jinam, pokud možno na ty pro ně tenkrát nejnenebzečnější atrakce, atd...
Musím říct, že poslední 2 roky si fakt užívám, kluci jsou 7-letí a život s nima úžasný, podobný, jako před jejich narozením - výlety, dovolené, normální fungování. Akorát výrazně obohacený o jejich existenci...
Cítím z příspěvku tvoje totální vyčerpání, psychické i fyzické. Recept na to je asi jedinej, a to vypadnout aspoň na dvě noci někam bez dětí, dospat se a nic neřešit, resp. neřešit nic okolo dětí. Bude to asi logisticky náročné, ale výsledek za to myslím stojí. Vydrž!