Skip to main content

Antidepresiva

Posted in

Ahoj všem. Po 3 letech rodičovské dovolené s dvojčátky jsem se vrátila zpět do práce. Nevím, zda to byl až takový šok, ale nějak jsem to nezvládla...Měla jsem zimnici, tiky, nemohla jsem se vůbec soustředit :-( Tak jsem zkončila u obvodního lékaře a ten mi říkal, že potřebuji antidepresiva, odeslal mě na psychiatrii. Tam mi zjistili úzkostnou poruchu osobnosti :-( Doporučil mi Citalec a prosulpin. Myslíte, že z pomoci léků se z toho dostanu a budu schopna dále fungovat? Prozatím jsem nemocenské, ale vůbec nevím,co budu dělat dál :-(

Dobře holky, upřesním...

Obrázek uživatele Spider17

Ať zvolí Adrikaa jakoukoliv ze tří mých popsaných situací, důležité je, že to zvládne a bude zase v pořádku. Každý zvládá životní situace jinak. Někdo se okamžitě zhroutí, jiný vydrží všechno. Někomu pomůže psychiatr, někomu psycholog a mně prostě pomáhá třetí varianta. Ale nikomu ji samozřejmě nechci podsouvat!!!

Každý jiné věci jinak zvládá

Ahoj holky,
ani jsem se nechtěla k diskuzi připojovat, protože už tu bylo hodně řečeno a z různých stran. Nicméně souhlasím s Bobeee, Zdeňka to určitě chtěla napsat pozitivně, ale každý má naprosto různý přístup k různým věcem a nelze ani nemá smysl se porovnávat. Jedna moje kamarádka se dle mého hroutí kvůli každé blbině, ale na druhé straně se rozvádí a zvládá to výborně. Já zase o sobě vím, že práci prostě umím zvládat bez nějakých emocí a velmi pragmaticky, ale stačí doma když to mírně neklape a to nedávám vůbec. Tohle je prostě o nastavení každého z nás a některé situace prostě nezvládneme, respektive často je to i nějakém vršení problémů a najednou stačí jedna malá kapka a strhne se lavina. Hodně u toho pomůže oprostit se od jakéhokoliv hodnocení, prostě se necítím dobře a tak je potřeba to řešit. Ať už pomocí antidepresiv nebo s psychologem. Zjistila jsem, že když se mi podaří se trošku zklidnit a tzv. dostat se sama k sobě, tak v podstatě ve všech případech mi zcela pomůže intuice, tj. nasměřuje mě k řešení. Ale někdy k tomu zklidnění člověk může potřebovat prášky, třeba.

Zdenko, promin, ale 3. rada

Zdenko, promin, ale 3. rada ma casto ten ucinek, ze clovek jeste zacne mít strasne vycitky svedomí, ze oproti ostatním kvuli "prkotine" se cíti na h...o. takze ho to zacne víc zrat. Kazdeho momentalní zivotny stav je nejtezsí a nema smysl to porovnavat s ostatnyma. Dlouho jsem to delala, az jsem se z toho dostala depku a ted uz jsi dovolím byt smutna, vycerpana, na prasky z tych mojich "prkotín", co jsou prkotiny v ocich ostatnych. Ríkam si: "zkus chodit v mejch botach"...

Ahojky,

Obrázek uživatele Spider17

tak tu proběhla poněkud bouřlivá diskuze a já mám konečně chvilku taky něčím přispět. Takže ze A) Citalec jsou dobrá antidepresiva... za B) Pokus se spojit s dobrým psychologem, protože on ti pomůže vyrovnat se s tvými problémy... za C) Vždycky si říkej, že tvoje problémy a starosti jsou prkotina oproti těm, co prožívají někteří lidé...
Třetí varianta drží nad vodou mě a díky ní jsem se ještě nesesypala!!!! Byla jsem s dětmi na ulici, bez peněz, bez práce... Konečně jsem začala pracovat a děti mají stále nějaké střevní virózy, takže neustále běhám mezi klientem a dětmi. Starý pán mi teď umírá na rakovinu a já musím vyřizovat všechny náležitosti a ve finále budu rozhodovat i o jeho životě (dělám Asistenta sociální péče starým lidem, kteří nikoho nemají, nebo se o ně rodina nechce starat) Je to opravdu velice náročné - nejen fyzicky, ale i psychicky. A když už jsem na pokraji sil, vždycky si řeknu: "Hlavně že mám střechu nad hlavou a zdravé a krásné děti!!!!" To, že mají občas nějakou nemoc, nebo jsou astmatici, není nic oproti osudu jiných a my musíme být silné a zdravé právě pro naše děti, protože ony nás teď potřebují nejvíc!!! Takže hlavu vzhůru, přeji ti brzké vyřešení tvých problému s pomocí čehokoliv a kohokoliv a pevné nervy do dalšího života. Zdenka

-

Za mě pouze povzbuzení, nedokážu poradit ani odborně, ani ze své zkušenosti. Je moc fajn, že máte podporu rodiny a s Dr. se určitě domluvíte na správném a vhodném postupu. Moc vám přeju, aby jste se zase cítila dobře.

Mám info od kamarádky, která

Mám info od kamarádky, která je lékařka. Říká, že Citalec ani Prosulpin nejsou návykové a myslí si, že bys je měla brát (samozřejmě dle pokynů tvého psychiatra), že ti to pomůže. Tomu, co píše Sabi, se kamarádka srdečně zasmála a pravila, že by Sabi přála zažít na pár dní skutečnou úzkostnou poruchu. To prý má jiné grády než když má člověk třeba stažený zadek ze šéfa v práci.

Tak já mám taky opačnou zkušenost,

Obrázek uživatele LadaVac

kamarádka ovdověla v necelých 30 letech,na krku dvě hodně malé děti a v den,kdy se to stalo balila rodinu na dovolenou k moři...takže tam braní prášků po určitou dobu,aby přežila docela dost chápu.

Taky přeji Adrice ať to

Obrázek uživatele Sabina

Taky přeji Adrice ať to zvládne a pevně tomu věřím, že to bude brzo.

Bohužel mi připadá, že se to tu trošku překrucuje a nechápu proč. Psala jsem, jako i Lada, že si neumím představit situaci, kterou bych řešila prášky, že by to snad mohlo být pouze v případě největší tragedie, tj. smrti toho nejbližšího a to jen na přechodnou dobu (t.j. pár dnů), aby člověk dostal nějaký životabudič a mohl první dny, než se "postaví na nohy" bez omezení fungovat, rozhodně to nebylo myšleno, že bych tím něco dlouhodobě řešila - to bych si potom odporovala.

Shodou okolností jsem dnes byla u psychiatra mé matky, ve snaze tu horšící se situaci řešit. Sám doktor mi řekl, že prášky její poruchu nevyřeší, jen ji udělají po dobu působení šťastnou a hodí ji do klidu. Připustil, že by se její stav mohl zlepšit psychoterapií, kterou ji doporučil a na kterou se ona vykašlala. Dokonce ji nabídl hospitalizaci, kde by byly porady s psychology a psychoterapeuty intenzivní. Samozřejmě nejsou všechny poruchy stejné, ale v případě mé matky, prášky problém rozhodně nevyřešily, naopak. Toť má zkušenost.

taky přeji ať už je to jen na

Obrázek uživatele Vladkax

taky přeji ať už je to jen na dobré cestě, myslím, že jsi se k tomu postavila správně...
jsem asi divná, ale brát prášky pro smrt v rodině mi přijde právě mimo, na to je lepší dle mého ten psychoterapeut. Ale vypořádat se s dlouhodobým úzkostným stavem je větší fuška, která už zásah medikamentů asi potřebuje. V okolí kdo potřeboval léky po smrti někoho blízkého byl vždy "na prášky" zralý i za normálních okolností...

Naštěstí Adrikka nemá depresi..

Obrázek uživatele jarnem

pokud jsem dobře četla... tak snad léčba ať už jakákoliv bude rychlá a úspěšná. Držím moc palce!

Sabi

jasně, tomu rozumím. Ale v případě deprese bys nechala nemoc plynout, a nechtěla fungovat? Nejde srovnávat ty situace, ale při depresi (teď zobecňuji a nemyslím to na případ zakladatelky tématu) je člověku možná stejně, jako při tragické události.
Prostě Adrika to vzala za správný konec.

Ahoj, úzkosti jsou příšerná

Ahoj,
úzkosti jsou příšerná věc. Nevím, co je vyvolalo u Tebe, ale u mě rizikové těhotenství s pravděpodobností pouhých 15% na obě zdravé děti a černý kašel nás tří,když jim byly 3 měsíce. Přežili jsme, ale poškodilo mě to. I nejlepší stroj má svoje meze. Pak se porouchá a ani běh 5 km každé 2 dny a pokec s kdovíjakými kamarádkami či wellness víkend nepomůžou.
Nechtěj od sebe toho hodně, je to normální nemoc, jako každá jiná a patří lékaři, ne psychologovi(ten až na doporučení lékaře). Dodržuj, co ti říká ošetřující lékař, a postupně pomalu se budeš lepšit.
Držím palce

Přesně tak, Zuldo, kdybych

Obrázek uživatele Sabina

Přesně tak, Zuldo,
kdybych (nedej Bože) přišla o manžela, byla by to ta nejhorší věc, co by mě mohla potkat. Je dost pravděpodobný, že bych se z toho jentak neprobrala. A protože bych se musela postarat o děti a běžný provoz rodiny a nejsem si jistá, že bych dokázala první noci spát, tak je pravděpodobný, že bych asi ze začátku, než bych se snažila dát do kupy jinak, pro ty prášky, minimálně na spaní, sáhla, abych mohla nějak fungovat (žádnou jinou rodinu kromě manžela nemám).
Nicméně doufám a modlím se, že tuhle situaci nebudu muset nikdy řešit.
Navíc si myslím, že tento server je o názorech a ne o odborných radách...

Ahoj, prober to s tím svým

Ahoj, prober to s tím svým psychiatrem nebo si najdi jiného, kterému budeš důvěřovat, a s tím to prober. Psychiatr by ti měl odpovědět na všechny tvoje dotazy, je to lepší než to probírat tady na fóru, kde ti radí lidi, co o tom ví houby. Myslím si, že minimálně s některými typy antidepresiv můžeš normálně do práce, znám několik lidí, kteří je brali a bez problémů pracovali, a to měli náročnou a zodpovědnou práci. Ohledně těchto léků panuje mezi lidmi spousta předsudků a nesmyslů. Já kdybych byla v tvé situaci, tak se budu snažit najít si opravdu dobrého psychiatra a na řeči lidí se vykašlu.

Zuldo,

Obrázek uživatele LadaVac

asi blbě čtu,ale dle mého pisatelku nikdo nepodkopl, aspoń já to ani v jednom příspěvku nezaznamenala.
každý psal nějaký svůj názor,ale odsouzení a podkopnutí tu fakt nevidím.

Adriko věřím,ti,protože je to opravdu o vlastní zkušenosti.Taky jsem si donedávna myslela,že určité stavy zvládnu a nezvládla.
Přeji hodně sil a podporu v rodině.

Snažila jsem se na to jít

Snažila jsem se na to jít jinak než přes farmakoterapii. Chodila jsem na akupunkturu, mám taky od něho nějaké peruánské byliny (Ašvagandha, Homeomag, kapky pod jazyk), Narosan z Justu, doplňuji hořčík. Taky mi byla doporučena psychoterapie, jenže bohužel se mi jeví, že docházet na sezení 1x týdně je velmi málo (s tím, že 20 minut probíhá relaxace). Rodina mě velmi odrazuje od antidepresiv, taktéž to stejné říká neurolog, který mi zase zjistil hyperventilační tetanii.Jinak mám to štěstí a mám velmi dobré rodinné zázemí. Na nemocenské jsem již 6 týdnů. Ze začátku jsem nebyla schopna fungovat v normálním životě - bylo mi velmi těžko zajít pro děti do školky a mluvit s učitelkou, mluvit s lékařem, vyřídit nějaký telefon, dokonce i u mých nejbližších kamarádek jsem měla pocity na omdlení. Nejlépe mi bylo doma...Začala jsem brát menší dávku Citalecu a k tomu všechny ty byliny..Nicméně před týdnem jsem ty prášky vysadila..Teď jsem velmi ráda, protože už dokážu fungovat alespoň v běžném životě. Mám obavu, že jak se vrátím do práce, tak mě to znovu "semele" a už opravdu nechci se dostat do těch stejných stavů. Jenže sedět na nemocenské, dát výpověď to taky nic neřeší a najít jinou práci je v tom regionu velmi těžké. Psychické stavy jsou horší než fyz. (na tfyz. existuje alespoň nějaký lék)a člověk se časem uzdraví. Taky jsem si nemyslela, že se to tak vyhrotí a v životě se dostanu se takových "psycho-sraček" :-( Nikomu to npřeji, protože kdo opravdu nezažil na své kůži, nemůže pochopit

-

I mě se zdá maximálně bezohledné psát Adrice, aby léky nebrala. Neuvědomujete si, že potřebovala podpořit a ne podkopnout? Pasovat se nad znalosti lékaře je opravdu nehorázné. Omlouvám se za tu reakci, ale už jsem měla našlápnuto, když stejné rady zazněly pro Katku. A už to nemůžu nenapsat.
Každý z nás by rád byl zdravý a obešel se bez jakýchkoli léků. To ale vždy nejde. Přečtěte si něco o depresi nebo se podívejte na zmiňovanou 13. komnatu. Pochopíte, že deprese není jen blbá nálada či rozmar, ale je to vážná nemoc, kterou vlastní psychikou člověk prostě nezvládne. A úzkostné stavy jsou něco podobného.
Při depresi lék ne ale při ztrátě partnera ano? Nahlížím na to úplně obráceně. Tu bolest si každý musí prožít od podlahy a ne ji tlumit léky.

Holky,

Obrázek uživatele LadaVac

já myslím, že vyhrocené emoce jsou na nic.
Tak každý máme nějakou zkušenost,nějaké životní setkání s léčbou antidepresivy,tak proč hned mluvit o nehoráznosti a podobných věcech.
Taky každý z nás máme jinde práh toho,co ustojíme.
Já to mám tak,že pro mě léky přicházejí v úvahu až v životních náročných situacích...ale to zase vnímáme každý jinak.
Buďme tolerantnější i k názorům nám zcela odlišným,prosím.

Adrikaa, myslím, že jsi

Obrázek uživatele KaterinaAd

Adrikaa, myslím, že jsi udělala dobře, že jsi svůj stav řešila (já se na to pořád chystám), pokud jsi byla u odborníka a ten ti předepsal léky, určitě je užívej, věřím, že se ten stav zlepší, ale bude to běh na dlouhou trať. Mám kamarádku, která měla velké psychické problémy po porodu, antidepresiv vystřídala celou řadu, než konečně přišli na ty pravé - i to se může stát.
Držím palce, ať je brzy líp.

Nesouhlasím s tím, že léky na deprese mají místo až v případě nějakých životních katastrof, viz úmrtí v rodině.
Diagnostikovaná deprese je nemoc, která se musí léčit a sport a vycházky a pokec s kamarádkama rozhodně nepomůžou (ty můžou zabrat tak při potřebe odpočinout si od dětí). Ano, asi je možné to zvládnout to i bez nich, ale pouze za cenu podstatného zhoršení kvality života a vůbec nechápu, proč by to měl člověk dělat. To jako kdybych si nenechala předepsat léky na migrénu, prostě proto, že to za pár dnů přejde a neumřu na to.

Ach jo :-), já jsem přeci

Obrázek uživatele Sabina

Ach jo :-), já jsem přeci vyloženě nepsala ať ty prášky nebere. Psala jsem, že bych zkusila i jinou cestu, proč to nezkusit?
Já prostě po zkušenostech s mou matkou psychiatrům nevěřím. Jak je možné, že ji nikdy za 30 let nenavrhl i jinou léčbu t.j. psychoterapii, kterou doporučuje i Plzák, a řeší to jen léky? Nyní už je v takovém stavu, že ji chce obvoďačka snížit svéprávnost a přitom tu byla šance i kdyby jen 30%, že se z toho mohla dostat.
Mám to jako Lada, prášky v případě nejkrajnější nouze - smrt v rodině.
Takže tak :-).

Souhlas s PetrouN !

Obrázek uživatele Halinka

Při čtení tohoto tématu jsem se jen nadechovala a sumírovala si co napíšu, ale komentář PetryN obsahuje všechno, co bych chtěla "říct", tak už to tu nebudu opakovat.

A pokud tu zakladatelka tématu napíše, že již svoje potíže konzultovala se svým lékařem a ten jí doporučil léčbu na psychiatrii (kde toto potvrdili a nasadili léčbu), tak napsat, že by někdo žádná psychofarmaka nejedl a chodil raději na psychologii - tak to považuji za nehoráznost.

Adrikko - léky Ti určitě pomůžou vyhrabat se z toto nejhoršího a začít normálně fungovat a pak se uvidí co a jak dál. Moc držím palce, aby už bylo lépe. Halka

Lado

Obrázek uživatele PetraN

tys to takto nepsala, to je pravda, ale některé holky pod tebou ano..

.. ale pokud je tam nějaká psychiatrická diagnoza, a psychická porucha může vypuknout kdykoliv, tak psychoterapie samozřejmě bude mít podpůrný efekt, ale nějaké hledání příčin..ani lékaři sami neví, proč se ty změny v mozku dějí, které takové stavy vyvolávají..čili rady nejprve choď k psychologovi a povídej si o tom a společně přijdete na to, co tě trápí jsou sice hezké, ale jen toto u takové nemoci nepomůže

já samozřejmě nevím, jak moc je stav autorky dotazu vážný, ale nikdy bych si netroufla nikomu, kdo trpí skutečnými depresemi nebo úzkostnými stavy, které mu znemožňují normálně fungovat, vykládat o tom, jak jsou léky nebezpečné a návykové a že já bych si to nikdy nevzala..protože v jeho situaci jsem nikdy nebyla a vím prd o tom, jak on se skutečně cítí
naše společnost o depresích a podobných poruchách nic neví, pro většinu lidí deprese, uzkost rovná se špatná nálada a momentální nespokojenost, kterou lze překonat, ale tak to bohužel není

Petro,

Obrázek uživatele LadaVac

já myslím,že nikdo nepsal nebrat,ale spíš jen nebrat,řešit to i jinak.

Napropsto souhlasím se Zuldou !

Obrázek uživatele PetraN

Pokud odborník-psychiatr diagnostikoval nějakou duševní/psychickou poruchu a naznal, že medikamentózní léčba je na místě, tak asi ví proč, určitě nedává léky "jen tak"...
deprese a podobné stavy nejsou špatná nálada, ze které se člověk vyspí nebo vyběhá nebo vypovídá u kafe, to je normální nemoc

ať se na mě nikdo nezlobí, ale radit, aby dotyčná v takové situaci léky nebrala mi přijde stejné jako radit nemocnému s bakteriální anginou, aby nebral antibiotika.. to je taky celkem sviňstvo, ale všichni víme, že bez nich to prostě někdy nejde..¨

doporučuju v archivu české televize shlédnout např. Třináctou komnatu s Klárou Trojanovou, která je takto nemocná..a celkem otevřeně mluví o tom, co jí ta nemoc přináší..pokud by se řídila zdejšíma radama a nebrala by léky, protože je to "sviňstvo", tak by asi byla nyní zavřená na psychiatrii a její 4 děti by neměly mámu...

Věřím,

Obrázek uživatele LadaVac

že ti léky pomohou, ale ani já nejsem jejich zastánce. Pokud ti je předepsal psychiatr, předpokládám že s tebou probral všechna pozitiva i rizika./ nevím,jak hodně potřebuješ v práci soustředění,řízení auta apod./
Vím,že vrátit se do pracovního stresu,ranního vypravování dětí do školek ,večerního běhání kolem domácnosti není lehké,ale zažila jsme to každá.
Léky si pořád říkám,že bych vzala v opravdu tíživé životní situaci,což je pro mě ztráta partnera,dětí atd.
Víc se kloním k tomu hledání příčin a možností odstranění i jinak než léky.Určitě bych nezůstala jen u léků,ale připojila k tomu i terapii.
V práci časem přibudou pracovní spory ...a co potom?

Jinak zmiňovanou knihu "Nežádoucí účinek smrt" jsem taky četla a doporučuji,je to opravdu hodně poučné!

Mám v okolí tři známé, které antidepresiva berou, jen laickým pohledem tam závislost je, psychická rozhodně.

Podobné téma

už tu bylo....uzkost a jine zdravotní problémy už jsou pro psychiatra,já sama jsem se ze stavů uzkostí nedostala ač jsem se snažila dost dlouho,naopak se to zhoršovalo.Antidepresiva jsem brala necelé 2roky,chvíli trvá než zaberou a neskutečně mi pomohli,to byla uleva,potom už jsem žádné problémy neměla,žádný návyk jsem nepocítila.Ale až po té léčbě jsem si i já v hlavě spoustu věcí srovnala.

Adrikko, neboj, myslím, že to

Adrikko,
neboj, myslím, že to postupně přejde. Stalo se mi něco podobného. Po návratu z rodičovské jsem po cca 3 měsících chození do práce také musela začít brát Citalec. Nebyla jsem na psychiatrii a chodila jsem do práce, ale byla jsem na dně!! Tlak mi stoupal do hvězdných výšin, ruce jsem měla oteklé, často se mi třepaly, ale časem se to spravilo. Stačilo půl roku a léky jsem vysadila. Nebyly už potřeba!!!
Záleží na tom, jaké máš podmínky v rodině i práci.
Olga

Ahojda, nedavno jsem cetla

Ahojda, nedavno jsem cetla knihu Nezadouci ucinek Smrt a po jejim precteni bych snad zadna psychofarmaka nedala do pusy

http://knihy.abz.cz/prodej/nezadouci-ucinek-smrt-priznani-byvaleho-redit...

samozrejme kniha muze byt nadsazena, ale ....

ja bych volila tez nejprve cestu pres psychology...nez dlouhodobe uzivani leku...

-

Já teda se Sabi nesouhlasím, a to nejsem žádný příznivce léků. Endorfin, který vzniká např. při sportu, dokáže mnoho. Jsou ale stavy, kdy sport, procházka, dovolená, povídání s kamarádkami, apod. často doporučované rady, nepomůžou. K úzkosti, depresi, atd. dochází díky chemickým procesům v mozku, a zde nic jiného než lék, nepomůže. Tyto léky nebyly vynalezeny pro nic za nic, a není pravda, že jsou automaticky návykové.
Adri, určitě jsi postupovala správně, že jsi to nenechala vyšumět a zhoršit, a hned řešila s odborníkem. Léky Ti určitě pomůžou. Dodržuj předepsané dávkování.
Jiná věc je zneužívání léků, ke kterým evidentně přistoupila Sabi maminka. Nechává si je předepisovat od různých lékařů, bere je nejspíš v nekontrolovatelném množství. Je otázka, zda v počátku její nemoci nějaká léčba proběhla, zda byla stanovena diagnoza, nebo se to řešilo "jen" neurolem. To je úplně jiná situace, která se nedá srovnávat s Tvojí. Drž se.

Adrikko

Obrázek uživatele jarnem

můžu se podepsat pod Sabi... Nejsem lékař, ale dle toho co píšeš mi nepřijde už nutné brát prášky..řešila bych to psychoterapií. Určité zkušenosti z okolí mám a vím že jak jednou začneš brát léky takového typu tak se těžko přestává. Drž se!

Léky ti určitě v danou chvíli

Obrázek uživatele Sabina

Léky ti určitě v danou chvíli pomůžou, ale podle mě problém neřeší a nezpůsobí to, že by ti pomohly tak, abys je jednou mohla přestat brát.
Nejsem odborník ani doktor, možná nemám právo radit, ale já bych osobně volila nejdříve jinou cestu. Mám zkušenosti pouze s mou matkou (už jsem to tu psala), která začala brát prášky na nervy ve 40 letech, po smrti otčíma k tomu nabrala antidepresiva, předtím nabrala ještě prášky na spaní a teď jsem zjistila, že si nechá předepisovat od praktickýho dr i od psychiatra. Její dávky se prostě zvyšují a psychický stav se tak rapidně zhoršuje. Omlouvám se, ale to tě nechci strašit ;-).
Já bych volila nejdříve psychologa, psychoterapeuta, aby se přišlo na to, co tě trápí, z čeho máš strach, prostě aby jsi sama sobě odhalila svoji duši.
Někdo to tu už psal, výborný je sport, fakt moc pomáhá (není to fráze), chodit třeba na box, kde bys mohla veškerý napětí, co v sobě máš vybít. Vykřičet se do lesa....

Já jsem se tak trochu minulý týden rozsypala, když na nás matky známá zavolala policajty. Nechala jsem si předepsat nejslabší neurol, ale jen demonstrativně a ikdyž jsem měla i chvíli stav (naštěstí jen krátký), že by mi bylo jedno kdybych umřela, tak jsem si prášek nevzala - příklad mé matky je natolik odstrašující, že vím, jak nechci skončit.

Navíc jsem se dočetla, že i poruchu matky prášky nevyléčí - naopak se řeší a léčí s prokazatelným zlepšením psychoterapií, ovšem její psychiatr ji roky předepisuje jen léky a porucha se samozřejmě nelepší, naopak.

Opravdu zkus nejdřív něco jinýho, nezlob se, ale sezením doma a braním prášků se podle mě nic nevyřeší. Jsem přesvědčená, zvlášť na začátku, že je jiná přirozenější cesta, která tě z toho dostane. Uvidíš, že to zvládneš a zase budeš šťastná a v pohodě!!! Já tomu pevně věřím.

Sabina