Vložil/a pavla, 22. Únor 2012 - 10:14
Agresivita dětí stoupá a přibývá případů klasifikovaných jako syndrom týraného rodiče, varují odborníci. Kam se ztratila rodičovská autorita a proč se matky a otcové bojí vlastních dětí?
Násilím dětí jsou častěji ohroženy dysfunkční rodiny.
O týraných dětech se čas od času v médiích mluví a píše. Vážným problémem jsou však podle lékařů z Dětské psychiatrické kliniky 2. LF UK v Praze také situace, kdy je v rodině týranou osobou rodič nebo oba rodiče. Podle informací publikovaných v této souvislosti v časopise Praktický lékař, byly například v USA více než 2 miliony rodičů někdy svými dětmi psychicky či fyzicky týrány.
Mám strach, že mi zase ublíží
To, že nás vlastní dítě bije, šikanuje či psychicky týrá, je problém, s nímž většina rodičů nevyjde na veřejnost, protože se jednoduše stydí. A když už vyhledají nějakou odbornou pomoc, ne vždy dokážou pojmenovat věci naplno.
To je i případ šestatřicetileté Lucie z Prahy. Její manžel pracuje přes týden v Německu, ona zůstává doma s pětiletou Klárkou. Klárka je blonďatý andílek, ve školce spíš zakřiknutý a bezproblémový. Kdyby její matka někomu řekla, že se dcerky bojí, riskovala by, že bude považována za blázna. Leč ona se jí občas bojí doopravdy.
"Klárka má stavy, kdy se chová strašně agresivně. Stačí, že jí něco odmítnu, nevyhovím a začne vyvádět," říká nešťastná maminka. "Kope, bouchá kolem sebe, hází po mě předměty. Jednou, když jsem se ji snažila uklidnit, mě kopla do oka tak, že jsem měla modřinu přes půlku obličeje. Jindy mě velmi bolestivě kousla do břicha. Fakt mám někdy strach, že nějak ublíží sobě nebo mně…"
Lucie se odhodlala svěřit se se svým problém v psychologické poradně. "Neřekla jsem, že mám z dcery strach, bála jsem se, že budu sama vypadat jako blázen," říká. "A taky jsem nechtěla z Klárky udělat nějakého netvora. Pověděla jsem, že se doma chová dominantně až agresivně a že potřebuji poradit s výchovou. Paní psycholožka mi doporučila několik způsobů, jak s dcerkou jednat, nicméně hlavní problém to neřeší. Stále občas propadá zuřivosti a já nevím, co s tím…"
Zajímavé je, že v přítomnosti otce se dívenka chová většinou normálně, takže u manžela Lucie příliš pochopení nenajde. "Myslí si, že přeháním," stěžuje si.
Oběť vlastních dětí
"Touto specifickou formou násilí jsou častěji ohroženy dysfunkční rodiny a rodiny neúplné, kde dítě zůstává většinou samo s matkou. Pak může převzít roli pseudopartnera a zároveň se proměnit v tyrana rozhodujícího o veškerém dění v rodině," míní doktor Jiří Koutek a psycholožka Jana Kocourková z Dětské psychiatrické kliniky 2. LF UK v Praze.
V jejich péči skončil před časem i malý Lukáš. Poprvé byl doporučen k hospitalizaci již v deseti letech, protože už tehdy agresivně napadal své rodiče, především otce – vědeckého pracovníka. Rodiče sice bydleli v jednom bytě, ale byli rozvedeni.
Také Lukáš se ve styku s ostatními lidmi choval bezproblémově a v kolektivu dětí byl spíš on vždycky tím bitým. Doma se však stal postrachem a oba rodiče se ho báli. Agresivitu hocha se podařilo zvládnout až díky psychiatrické léčbě a rodinné terapii.
Důvody, pro které může k podobným situacím docházet, jsou různé. Zajímavý je postřeh odborníků, že mnohdy hraje roli dětská zkušenost rodičů. Ví se, že ti, kteří byli sami v dětství týráni, mají sklon týrat v dospělosti své potomky. Na druhé straně se však může stát také to, že budou opět v roli oběti, tentokrát svých vlastních dětí.
Bez odborníka to jde těžko
Agresivní chování dětí vůči rodičům může mít nejrůznější projevy a důvody. "Je nepochybně rozdíl mezi chováním batolete v období vzdoru, které má přechodný charakter, a mezi násilnickou agresí adolescenta vůči rodičům," tvrdí psycholožka Jana Kocourková.
"Rozdíly jsou také mezi rodiči. Někteří neumí takové dětské chování zvládat, často z pocitu viny či studu, a reagují extrémně. Buď dítě tvrdě trestají, nebo si nechají všechno líbit."
I při nejlepší vůli bývá občas velmi těžké rozhodnout, jak se v podobných situacích zachovat. Není dobré odpovídat na agresivní chování dítěte agresí, na druhé straně čím více rodiče ustupují, tím mohou být některé děti náročnější, vzteklejší a agresivnější.
"Myslím, že v podobných případech je potřebná konzultace u psychologa či psychiatra," doporučuje docentka Kocourková. "Odborník může pomoci zhodnotit důvody takového chování a pak rodičům navrhnout terapeutické strategie, dát výchovné rady, doporučit psychoterapii či rodinnou terapii."
Autoři: Judita Traubová, pro iDNES.cz
Zdroj: http://ona.idnes.cz/bojim-se-sveho-ditete-a-to-je-mu-teprve-pet-let-fo0-...
22. února 2012 3:00
