Vložil/a fialinka, 24. Březen 2011 - 0:06
Posted in
Ahoj holky, na moji žádost se tu vrátilo tohle téma, protože myslím, že může pomoct. Dlouhou dobu se tu neobjevil žádný příspěvek, ale obávám se, že to nebude tím, že by se nic špatného nedělo...
Já sama jsem na tyto stránky chodila v těhotenství dvakrát, dvakrát jsem čekala dvojčata a pokaždé mi zbylo jen jedno dítě - poprvé jsem naprosto nečekaně přišla o dvojče v 36. týdnu, podruhé ve 20., ale z vlastního rozhodnutí....
Nechci to tu všechno znova popisovat, je to přece jen už nějakou dobu a přesto, že to úplně nezpracuju asi nikdy, jsem smířená s tím, že maminkou dvojčat už nikdy nebudu a jsem šťastná za své děti.
Nicméně - pokud se vám to stane, a kéž by nikdo takový radši už nikdy nebyl, možná vám pomůže to, že nejste samy, že se to dá zvládnout a nějak přežít, že někdy bude líp. Od toho by měla být tahle diskuze, kde jinde si předat zkušenost nebo kontakty než na dvojčatových stránkách. Ono totiž - pokud vám umře dvojčátko, je to zvláštní situace - pro ty, kterým umřelo jediné dítě, jste na tom vlastně ještě velice dobře - a vlastně mají pravdu.. a brzo se tak začne tvářit i okolí, zapomínat na to, co se stalo, a vás to přitom tak bolí.
Takže se nebojte a napište tady, nebo napište mně na icka@seznam.cz, dám vám kontakt na uzamčenou diskuzi, kde už nás pár spřízněných duší je. Třeba vám to pomůže.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Podekovani od Millky :-)
Preji vsem krasny den,
a velice moc Vam vsem dekuji za tak mila slova utechy a povzbuzeni! :-)
Je dobre vedet, ze clovek neni v takovych tezkych chvilich sam, kazdy mame sva trapeni, a tak se snazim ze vseho zleho vzit jen to nejlepsi - vzdy muze byt jeste hure, takze si musim vazit toho, jak vse dopadlo.
A cas bude opet milosrdny, bolest zmirni a jednou se nam jiste splni nas sen o "uplne" rodine - byt by dite melo byti adoptovane. Jsme pripraveni davat lasku a vytvorit harmonicky domov. :-)
Preji vsem prijemne dny a jeste jednou dekuji!
Mila
Millce
Děkuju za Váš příspěvek, hodně mi v mé situaci pomohl, ač děti mám. Váš příběh je opravdu smutný. Kamarádky příběh byl hodně podobný, odstranění vejcovodů, také IVF, mimoděložní otěhotnění. Po letech se podařilo, mají zdravou holčičku. Byli s manželem rozhodnuti, že si dítě po dalším neúspěchu adoptují. Kamarádka je vážně nejlepší člověk na světě. Říkám, že jí muselo snést na zem snad samo nebe. Kéž by podobné štěstí potkalo i vás. Eva
Pro MILLKU
Pořád přemýšlím, jak se vlastně dá na takový příběh reagovat. Kdysi někdo mně velmi blízký přišel postupně o dvě děti. Jedna žena porodila s dvouletým odstupem dceru a syna. Oba do tří týdnů po porodu zemřeli. Nemá smysl zabývat se tu tím proč a jak to probíhalo, jak to snášeli a tak. Jen tím chci říct, že je v jistém ohledu jednodušší reagovat na takovou situaci u přítele, kdy člověk může reálně pomoct, může obejmout, může třeba jen prostým sdílením smutku alespoň nepatrně ulehčit. Ale co říct člověku, kterého neznám, aby to nebyla fráze? Protože samozřejmě se všichni shodneme na tom, že tohle je těžké, bolestné a že je úžasné, že máte podporu rodiny a tak... jenomže tohle všechno jsou stejně nakonec jenom slova, která se prostě říkají tak, jako voda teče...
Takže... pořád nevím, co říct. Nikomu to nepřeju. Sama jsem jednou potratila, ale jen jednou, v 10 týdnu, to se prostě stává a i tak to pro mě bylo těžké.
Když jsem sama pak šla na IVF (dceru jsem počala přirozeně, ale další těhotenství se prosttě nedařilo), říkala jsem si, že si neumím představit, kolikrát budu takový pokus opakovat, protože každá z nás, která si tím prošla, víme, jak náročné to je. Nemusela jsem. Ale vím, že by to za to stálo. Jenomže jak dlouho?...
Pořád tedy nevím co říct.
A to je mi líto.
Veronika
PS: vlastně jsem zapomněla na takovou drobnost - ti moji známí, co jim zemřely dvě děti a kteří také několikrát opakovali IFV a bez úspěchu... dnes mají syna. Adoptovaného. A zažádali si o další... Myslím, že jsou spokojení.
Pro Millku
Dobrý den.
Nevím, jak vyjádřit to, co ve mě Váš příspěvek vzbudil. Jsem z toho strašně smutná a moc mě to zasáhlo.
Na jedné straně nepředstavitelná, obrovská bolest, kterou jste s manželem prožili a ještě dlouho prožívat budete, na druhé straně neskutečná síla, odhodlání a statečnost, kterou máte. Jste obdivuhodná, že po tom všem jdete dál s hlavou vztyčenou a věříte v budoucnost plnou dětí a naplnění.
Jsem ráda, že nyní máte podporu rodiny a přátel a zejm. jste si navzájem oporou s manželem. Bohužel, v dnešní době je i tato samozřejmost luxusem a mnozí z nás jsou na takové hrůzy samotní.
Držím Vám palce a ze srdce přeji, abyste se jednou dočkali zdravého vrnícího uzlíčku, který Vám později řekne ta nejkrásnější slovo na světě "máma a táta".
Ali..
Milo,
moc mě mrzí, čím si procházíš. Jsi silná a držíte a hlavně věříte s manželem spolu a to je moc dobře. Moc ti přeju, aby to příště už vyšlo podle vašich představ.
Posílám ti odkaz na stránky maminek s podobným osudem, možná ti to pomůže tak, jako podobné stránky pomohly před lety mně.
http://www.nenarozenemiminko.cz/Uvod
Pro Millku - Je videt, ze i pres to, co se
Je videt, ze i pres to, co se Vam stalo a je to opravdu hrozne se divate dopredu a jste silna. Ac se vubec nemohu vyjadrit, kdo nezazil nemuze myslim pochopit, preju Vam z celeho srdce hodne vnitrni sily (tj. jeste vice) a hlavne stesti.... Nekdy musi clovek projit fakt hruzou, aby se na konci usmalo stesti. Znam dost pribehu vymodlenych deti, kde to pres silene peripetie nakonec dopadlo "dobre". Vy myslite i na alternativy, coz je dobre. Psychika je velmi dulezita...., clovek nesmi citit, ze nejsou moznosti, pak je jak v kleci... ..... Posilam Vam alespon pres internet nejakou tu pozitivni energii....
Potrat a nadeje
Ahoj,
bohuzel mam cerstvou a bolestivou vzpominku na svoje vytouzena dvojcatka, ktera jsem cekala po 4 letech neuspesnych pokusech IVF (celkem 6 embryotransferu). Predposledni transfer skoncil letos v lednu mimodeloznim tehotenstvim a odebranim vejcovodu, ale jelikoz nam lekari rikali, ze je velka sance otehotneni, nemame dlouho otalet a zkusit na jare dalsi IVF. Prestoze jsem byla hrozne unavena, poslechli jsme a lekari meli pravdu a povedlo se. Do 12. tydne jsem se bala uverit, ze se na nas konecne usmalo stesti a po prvnim screeningu jsem uverila, ze se stanu matkou a muj milovany manzel otcem.
Bohuzel v tydnu 20+1 se nase nadeje zmenila v hruzny zazitek, kdy jsem musela sva zdrava miminka porodit (potratit), jelikoz jsem byla otevrena a priserne stahy ani po 15 hodinach na kapackach a pozdeji i epiduralu neustaly. Neuveritelne bolestny zazitek, kdyz uz citite pohyby deti, blizke okoli s vami proziva tu radost, ze se vam "to" konecne povedlo.... A ted bude doma zase prazdno, vsude na vas cihaji vzpominky na radost z kulaticiho se briska a radostne budoucnosti....
Mam ale stesti a citim kolem sebe lasku a porozumeni svych skutecnych pratel a hlavne mam uzasneho manzela, ktery je take neuveritelne zdrceny. Vime, ze musime o svych pocitech, bolesti a obavach mluvit, brecet spolu, nebot toto je jedina cesta, jak se rychle vzpamatovat a pokracovat v nasi ceste. Nezlomilo nas to a verime, ze jednou se staneme rodici, byt by dite melo byti adoptovane. A prestoze vim, ze me opet ceka nelehka a dlouha cesta IVF a pak cekani a strach, jak vse dopadne.
Nekdy je az k nevire, co vse clovek vydrzi. Ale bez podpory rodiny a blizkych kamaradu by to nezvladl. Proto nikdy nezapominejte na sve pratele a neztracejte nadeji - co nas nezabije, to nas posili :-). A zena vydrzi opravdu neuveritelne mnoho.... :-)
Mila
-
Držte se. Š.
Ahoj Simonko, moc mě mrzí,čím
Ahoj Simonko,
moc mě mrzí,čím procházíš.Přeji Ti a Tvému miminku,ať jste oba v pořádku,zdraví a silní.Budu na Vás myslet a držet palečky.Martina
Úmrtí jednoho dvojčete
Ahoj holky,
bohužel se k některým z vás musím připojit se špatnou a smutnou zkušeností. Čekala jsem dvojčata, po celou dobu těhotenství bylo vše v nejlepším pořádku, děti rostly symetricky, neměla jsem žádné problémy. A pak náhle v 28tt přišla rána z čistého nebe. Šla jsem do poradny a tam mi pan doktor sdělil, že jedno z dvojčat již nežije. Zemřelo. Nikdo mi nebyl schopen říci, proč se to stalo, ale jedno vím určitě. Hrozně to bolí. Již jsme znali pohlaví a měli vybraná jména. Teď jsem jako na trní a čekám, zda to zdravé dvojče spatří světlo světa. Moc bych si to přála. Děkuji za každé kopnutí a pohyb, který cítím.
Simona
Ahoj Karolínko, brečím tu a
Ahoj Karolínko, brečím tu a nevím, co napsat. Z postýlky na mě houká můj páreček 19měsíců a jsem za ně moc a moc ráda. Ale - teď v listopadu by to byly dva roky, co se mi mělo narodit miminko - sice nás opustil ještě v těhotenství a ve 12týdnu, ale já stále vzpomínám a mám ho pojmenovanýho jako Vojtíška. Pak jsem otěhotněla s dvojčátkama přirozeně, takže prý "satisfakce", to mi říkalo okolí. Ale já stejně na to své první mimi nezapomenu. Naštěstí jsem neměla ani fotku z UTZ, ale viděla jsem ho a mám to v paměti dodnes. Tvá zkušenost je ovšem mnohem více zoufalejší, připravená na dvě, ale stále Ti to jedno bude chybět. I když okolí může říkat, aspoň, že Ti zbylo jedno. Není to pravda, jedno máš, ale druhé Ti umřelo... Tohle bude trvat ještě dlouho, než překousneš. Budu na Vás myslet.. stále roním slzy... Proč? proč? v dnešní době kvalitních ultrazvuků, vyšetření apod.? Držte se všichni.. pa
Dvojčátka
Ahoj,
taky jsme čekali dvojčátka, výsledky všech testů v těhu byli OK. V únoru se děti narodily.Po dvou dnech nám holčička zemřela (srdeční vada).
Byla krásná, ale že byla nemocná, vidět nebylo.
Nikdy na ni nezapomenu........
Ahoj, taky bych chtěla napsat
Ahoj, taky bych chtěla napsat k tomuto smutnému tématu.Dnes je mi 31let a mám dvoje dvojčata-9let a 16měs.Když mi bylo 20, tak jsem skoro v 8 měsíci přišla o chlapečka a snad rok jsem byla úplně na prášky.K tomu jsem stále měla problémy po potratu a tak dlouho jsem chodila k doktorovi až jsem tam "chytila " první dvojčata.Říkala jsem si mám náhradu.Před dvěma roky jsem si řekli, že si zkusíme to jedno a ono to hned vyšlo.Během měsíce krvácení a dost to vypadalo špatně, už jsem myslela, že je konec a oni se z toho nakonec vyklubali druhý dvojky.On si to život někdy prostě naplánuje jinak než chceme mi,ale nesmíme házet flintu do žita-ono vždycky vše nějak je a nic s tím neuděláme.I já si dodones říkám, že by chodil hošík do třídy s hoklčinou mé kamarádky a tak podobně, ale zase na druhou stranu, už bych neměla doma ta mimina, ktará mi dělají jen radost a těším se z každého dne i když mě všechny čtaři někdy jdou na nervy.Džte se.............
Víte holky, tyhle zkušenosti
Víte holky, tyhle zkušenosti jsou všechny šílené, zůstávají v hlavě hodně dlouho...
Jen jednu věc už jsem zjistila - když přijdete o jedno dvojče, jste na tom jinak než maminky které přijdou o jedno dítě (nebo o obě naráz). Jste na tom vlastně dobře, jedno dítě vám zbylo... ale nemůžete se zbavit smutku, pocitu, že děti měly být dvě (a to jedno vám to pořád připomíná), nemůžete vidět dvojkočáry a zároveŃ vás přitahují, nemůžete se té myšlenky na dvojčata zbavit... a nikdo to nepochopí...
Ahoj holky, připojuji se k
Ahoj holky,
připojuji se k diskuzi s vlastní zkušeností, jen s jedním mimi. Teď mám 18m dvojčata kluky. Ale před osmi lety jsme čekali jedno mimi a v 21tt nám oznámili, že mimi má těžkou srdeční vadu, která má menší šanci na přežití. Jelikož jsem zdravotní sestra a v té době jsem dělala na kardiologii a věděla jsem naprosto přesně o jakou vadu jde, byl to šok. Měli jsme víkend na rozhodnutí, pak už by to nešlo přerušit. Nejhorší rozhodnutí v životě ukončit nebo to nechat na přírodě. Rozumově to bylo přerušit, ale citově naopak. Měla jsem už pohyby takže šílené. Rozhodnutí padlo a přerušili jsme těhotenství, měla to být holčička.
Bylo to hrozné a teprve až se narodili kluci se to zlepšilo. Zabrala jsem se do práce a dala jsem se na orientální tanec a to mě moc povzbudilo. Člověk musí najít cíl v něčem jiným, ale trvá to.
Moc mi pomohlo o tom co se stalo s někým mluvit, prostě dokolečka.
Barboro je mi to líto, kdyby si některá chtěla popovídat lucka.ruzkova@seznam.cz napište. Hodně sil Lucka
Dvojčátka
Ahojky,
Přijít o dítě je vždycky hrozně smutné a dlouho trvá se s tím vyrovnat, pokud máte někoho, o koho se můžete opřít, tak se na tu bolest povede zapomenout, já před lety po porodu druhého dítěte, také čekala dvojčátka, měla být jednovaječná, ale syn byl moc malý a doma jsem měla skoro tříletou dceru, tak jsem dala dvojčata pryč, tenkrát mi to nepřišlo tak moc hrozný, jít na potrat, ale postupem času si na ně vzpomenu, jaká mohli být a do jaké třídy by už asi chodili a hlavně, když vidím kočárek s dvojčátkama, tak chce se mi brečet, je to sice už skoro 8let, ale je to pořád živé, než tenkrát, když jsem byla na potratu. Doma to bylo na draka, tak jsem myslela, že to bylo dobré rozhodnutí, dnes bych to už neudělala, tak se holky držte a ať jsou děti zdravé.
Omlouvám se, že odpovídám až
Omlouvám se, že odpovídám až teď...
Amaiamontero: no, je pravda, že z mého pohledu jsi na tom perfektně :-). Ale to ti píšu jen proto, že jsi s tím začala sama - člověk tenhle náhled na situaci většinou prostě nezíská automaticky, ale až když se něco podělá - kdybych dvojky nakonec měla, tak bych taky padala na hubu, stěžovala si, jak jsem na tom, apod., je to naprosto přirozené :-). Často čtu názor, že maminky dvojčat byly "vybrány shůry" ty, které to prostě zvládnou... vždycky mne to rozhodilo (byť dobře míněno), říkala jsem si, jestli já bych na to jako neměla... ale teď si říkám - jo, a ještě zvlášť pečlivě byly vybrány ty, které o jedno přišly...
Barboro, je mi to moc líto :-(, pokud ti nedojde zpráva ode mně, napiš mi prosím mail (adresa je nahoře)
Holky jediné co k tomu můžu
Holky jediné co k tomu můžu napsat je to, že mám nádherný 14-ti měsíční páreček. Někdy je to s nimi na "bednu" a někdy mě chytají záchvaty histerie. Navíc si pořád stěžuji na svou situaci a kdesi cosi a jak to mám složité a jak jsem nešťastná, ale musím říci po přečtení vašich příspěvků, že jsem hrozná kráva, protože se jen rouhám a asi si dost nevážím toho co mám. Asi občas potřebuji takovouhle ránu přímo do ksichtu abych se vzpamatovala. Vy jste ty, které si prošly peklem. Držím place ať se vám daří lépe :-)
dvojcatka
Ahoj Fialinko,
hledala jsem tu neco takoveho, cekala jsem dvojcatka dva chlapecky a pred měsícem jsme ve 22 tydnu potratila,je to hrozny a hrozne to boli, kdyby alespon jedno semnou zustalo.....
dostala jsme nejspis zanet a zacala rodit, uz to neslo zastavit, ale presne vysledky z histologie jeste nemame...