Skip to main content

Máma si nás nikdy nespletla

HLUBOKÉ MAŠŮVKY
Nikdy nepřemýšleli nad tím, jestli jsou jedno nebo dvou vaječná dvojčata. Tenkrát to ani doktoři nevěděli. Na otázku kdo se narodil jako první Kašpar ukazuje na Františka, ale ten skromně krčí rameny že se to neví. Máma si je nikdy nespletla, barevné mašličky kvůli rozlišení jim vázali příbuzní. Bratři František a Kašpar Stehlíkovi z Hlubokých Mašůvek oslaví tuto neděli patnáctého července jedenadevadesáté narozeniny.

Oslovíte-li druhého z bratrů tímto jménem neuslyší. „Po kmotrovi jsem Josef, nevím proč, ale doma mi všichni říkali Jožko, asi proto že je to známější jméno. Na vojně jsem podle rodného listu byl Kašpar. Josef jsem pro všechny příbuzné a známé,“ vysvětlil mladší z bratrů. Minulé století odříkají jako v hodině dějepisu. Narodili se za císaře pána, dětské boty prochodili s první republikou, druhá světová válka je zaskočila co by mladé muže, hořkou pravdu o životě v socialismu poznali jako tátové od rodin, a dnešní dobu proto berou s nadhledem.

Jako dva mušketýři
Svěží devadesátník František nevynechá každodenní procházku a poklábosení se známými, jeho bratr Kašpar si vyšlápne ráno na nákup na kole, odpoledne trhá ze žebříku třešně. Tuhý kořínek podědili po mamince, která se dožila dvaadevadesáti let. František má tři syny, sedm vnuků a tři pravnoučata, Kašpar dvě dcery, dva vnuky a dvě pravnoučátka. Vloni slavili společně kulatiny, dědové devadesátiny, dva Františkovi synové šedesátiny a padesátiny, jeden z vnuků třicetileté narozeniny.

Jako kluci byli dvojka k nerozeznání. „Ve venkovské partě jsme se nikdy nebáli, byli jsme jako mušketýři, jeden za oba a do rvaček s klukama jsme šli taky vždycky spolu. Až později jsme si každý sám za sebe vyřizovali účty,“ popsal Kašpar. Do páté třídy obecné školy chodili v Mašůvkách, pak se jejich cesty rozešly. On přešel do měšťanky ve Znojmě.

Bylo nás pět
„Po třech letech jsem se šel do učení k truhláři Semerádovi do Únanova. Naši tenkrát moc peněz neměli, bylo nás s třemi sestrami Marií, Růženou a Annou dohromady pět sourozenců. Tenkrát jsem bydlel a stravoval se v rodině mistra a svůj pobyt jsem si tu musel odpracovat. Učil jsem se tři roky, ještě k tomu šest měsíců navíc. Každou sobotu odpoledne jsem chodíval pěšky domů do Mašůvek a v pondělí brzy ráno zase zpátky do Únanova,“ uvedl Kašpar Stehlík. Jeho absolventskou prací byla kuchyňská stolička. Zatímco on si po vyučení našel práci ve Znojmě, bratr František hospodařil s rodiči na gruntě a kam si později přivedl nevěstu.

Okupace, zábor pohraničí a druhá světová válka zastihla Josefa ve Znojmě kde pracoval v jedné znojemské nábytkářské firmě. Brzy byl totálně nasazen do Berlína. „Němci svoje lidi poslali na frontu, chyběli jim řemeslníci všeho druhu a tak si pro ně poslali do Čech a na Moravu. Bylo vidět, že nás potřebují, protože kupodivu s námi zacházeli slušně. Dělal jsem tam leštěný nábytek, který byl tenkrát v kurzu,“ poznamenal Josef. V Berlíně byl skoro celou válku.

Hrozili vystěhováním
Nadšení z konce války vystřídaly únorové mrazy roku osmačtyřicátého. „V Mašůvkách je kamenitá půda, tady nikdy nebyli bohatí sedláci jen malí rolníci. Tady neměl blahobyt nikdo. Přesto že jsem s našima hospodařil jen na šestnácti hektarech, museli jsme pole, dobytek, stroje odevzdat do družstva. Jinak hrozili že nás vystěhují. Vzpomínám, jak dlouho jsme šetřili na mlátičku. Stála tenkrát kolem devadesáti tisíc. Bylo mi do pláče když jsem ji o něco později viděl rozbitou a rezavou vedle družstevního kravína,“ svěřuje František. Dodává, že přesto byla ve vesnici tenkrát silná stranická organizace, podařilo se založit družstvo až devět let po Únoru, v sedmapadesátém roce. „Velmi nízké mzdy, koruna dvacet za jednotku, takovou „odměnou“ nám „spláceli“ náš vklad do zemědělského družstva,“ připomněl František.

Pokud člověk nechtěl skončit v některém ze socialistických průmyslových podniků bylo v padesátých letech družstvo zase naopak záchranou pro mnoho řemeslníků. Truhlář Kašpar Stehlík se stal jedním ze zakládajících členů znojemského Dřevotvaru. Měl šikovné ruce, řemeslný fortel, s mladými to uměl a tak se brzy stal mistrem v odborném učilišti.

Na otázku z čeho měli oba bratři v životě největší radost, odpovídají že v dětství. „Ještě když jsme v osmašedesátém vyhráli v hokeji nad Rusy. To šel táta v oslavném průvodu Mašůvkami a pak, když v roce devadesát osm padla socialistická vláda,“ prozradil na tátu syn Mirek. Děti ale i ostatní příbuzní a známí oceňují jejich optimismus a smysl pro drobné legrace a srandičky. „Při opravě kostela asi před deseti lety bylo třeba podat řemeslníkům tašky na krovy. Tenkrát osmdesátiletý František Stehlík mně o deset let mladšího uzemnil slovy – pane děkane přeci v tom věku nepolezete nahoru na střechu. A šel tam místo mě,“ přidal úsměvnou historku bývalý duchovní správce mašůvecké farnosti Ludvík Tichý.

Zdroj:Medailonek byl zveřejněn ve 28. čísle letošního roku ve Znojemském týdnu.