Skip to main content

Zdá se, že rozdíly mezi vícečetnými dětmi nejsou dány geneticky...

Obecně se soudí, že rozdíly mezi vícečetnými dětmi nejsou dány geneticky, ale vyplývají z rozdílných podmínek, za kterých vývoj po porodu probíhá.

Jsou tedy dány prostředím, ve kterém se vícerčata pohybují, a okolím, v němž vyrůstají. Komunikace s dětmi-dvojčaty probíhá jako s dvojicí - ne jako se samostatným jedincem - a to až v 90% komunikačních situací. Není těžké odhadnout, že právě tento fakt bude hrát v životě dvojčat velmi vážnou roli. Dvojčata, zejména jednovaječná, mají totiž velké problémy s tzv. separací a identifikací, tj. s uvědomováním si sebe sama jako jedinečné bytosti.

Ať už si jejich okolí tento fakt uvědomuje, či nikoli, dochází u dvojčat na dlouhou dobu (z jejich hlediska) ke stavu, kdy dvě osobnosti jsou de facto vnímány jako osobnost jedna. Tím dochází k částečnému potlačení rozvoje samostatného myšlení a jednání. Důležitou roli zde hraje i to, že dvojčata spolu tráví všechen čas. Mají stejné zkušenosti, spolu procházejí většinou životních situací a i při hře si vystačí sama. Nejen že jsou spolu přes den, ale jejich velmi těsná vazba se prohlubuje i v noci.

Zatímco ostatní děti a sourozenci mají vzhledem k věkovému rozdílu jiný časový harmonogram, rozdílně se probouzejí, rozdílně chodí spát, své povinnosti plní v jinou denní dobu a volný čas tráví většinou s kamarády své věkové kategorie, u dvojčat je tomu jinak.

Jejich vzájemná citová vazba je velmi silná, zvláště pak u dvojčat jednovaječných, a s postupujícím věkem se ještě násobí. Ani v dospělosti tyto vztahy neztrácejí na síle. Přestože žijí svůj relativně samostatný život, mají své vlastní rodiny, popř. rozdílné zaměstnání, nejsou tito lidé schopni se své vzájemné citové vázanosti zbavit. Mají v podstatě jakýsi svůj mikrosvět, ve kterém jeden je součástí druhého a zase naopak. Mnohem častěji než ostatní sourozenci se navštěvují a volný čas svůj i své rodiny se snaží trávit co nejvíce spolu. A výjimkou není ani to, že si dvojčata vyberou stejné povolání, nastoupí do stejného zaměstnání a jako své partnery volí sourozence nebo také dvojčata.

Jaký vliv má silné a neustálé spojení dvojčat na vývoj jejich komunikačních dovedností a řeči?
Dvojčata se od nejútlejšího mládí učí komunikovat převážně a výhradně spolu. Společnost dospělých nebo sourozenců pro ně není nutná. To způsobuje, že jejich schopnost plynně a plnohodnotně se verbálně vyjadřovat je dost omezená, opožděná a na nižší úrovni ve srovnání s jinými nevícečetnými dětmi, resp. sourozenci. Dvojčata si však rozumějí i neverbálně v pouhých náznacích. Větnou stavbu, slovník i intonaci si vytvářejí vlastně pouze pro svou vlastní komunikaci. Členové rodiny se jim přizpůsobují, specifické řeči dvojčat nakonec porozumějí také, a tak dvojčata nic nestimuluje k přizpůsobení se či ustoupení od své specifické komunikace ke komunikaci obvyklé. Výslovnost u dětí- dvojčat bývá ve většině případů defektní (podle odhadů odborníků jde o 75-85% z celkového počtu narozených dvojčat) a vyžaduje logopedickou nápravu a cvičení. Tato náprava však probíhá pomaleji než u ostatních dětí s vadou řeči, neboť dvojčata se při své běžné komunikaci v defektech neustále utvrzují a nemají snahu se je odnaučit, neboť sama mezi sebou si stále rozumějí dobře. Stálá zpětná vazba při vzájemném slyšení vede i k tomu, že intonace a melodie řeči dvojčat, jakož i mimika, gestikulace a slovní zásoba, jsou si velmi podobné, s postupem věku téměř nerozlišitelné; jsou si tedy podobná nejen vzhledově, ale i řečí.

Teprve škola a větší kolektiv působí na jejich zažité řečové vyjadřování natolik silně a důrazně, že lze hovořit o jistém přizpůsobení se nebo otevření jiným, novým komunikačním návykům. Řečové projevy dvojčat vykazují některé velmi specifické rysy mluvené komunikace. Užití konkrétního jazykového prostředku bývá často motivováno neuvědomovanou vzájemnou vázaností a soudržností dvojčat.

Pavla Gavlasová