Vložil/a pavla, 18. Říjen 2010 - 17:42
Narození dvojčat byl jev kdysi dosti neobvyklý, proto se často odrážel v legendách a mýtech. Zdvojenost v přírodě se někdy vysvětluje jako zjevení nadpřirozeného zásahu bohů. Proto je mnoho bohů z různých náboženství zobrazováno jako dvojčata.
V různých částech světa vznikaly různé mýty. V kmenovém či kočovném společenství se často narození dvojčat považovalo za zlé znamení, které odráželo nedostatečné zásoby potravy, nebo za domněnku o cizoložství matky. Předpokládá se také, že vývoj tabu krvesmilství mohl přispět k negativnímu pohledu na narození dvojčat, neboť právě styky mezi blízkými příbuznými mohly často vyústit v narození dvojčat nebo vícečat. Avšak doba pokročila a názory na narození dvojčat se změnily. Namísto zabíjení narozených dvojčat v krizových dobách, jsou v současnosti dvojčata uctívána jako symbol plodnosti.
Mýty, které prohlašují dvojčata za bohy, se objevují ve stabilnějších společnostech, ve kterých příchod více než jednoho dítěte nebyl hrozbou hladovění nebo jiného strádání. Zájem o dvojčata se znovu a znovu objevuje v mytologii mnoha kultur. Dvojčata lze nalézt v mýtech Aztéckých i Babylonských. Nejčastěji mají podobu bojovníků, budovatelů, léčitelů, symbolizují plodnost či světlo, jsou potomky vzduchu, vody nebo hromu. Peruánští indiáni uctívali bohy-dvojčata
Apocatequil a Piquerao jako vládce hromu a blesku. Domorodé kmeny ze severozápadu severní Ameriky věřily, že dvojčata jsou ve skutečnosti lososi převlečení za člověka. Pro jiné kmeny představovalo jedno dvojče dobro, druhé zlo a bylo vysíláno do podsvětí. Podobné pohledy na dvojčata měli i Siouxové. Egypťané a Uganďané zase věřili, že placenta je neúplné dvojče, které má svou duši, a proto se s dvojčaty jednalo se zvláštním respektem. Některé kmeny pohřbívali své mrtvé dokonce s vlastní placentou.
Jiná společenství naopak považovala narození dvojčat za svědectví přestupku či dokonce hříchu. Ve východní Asii bylo narození dvojčat důkazem nevěry. Matky dvojčat byly považovány za nečisté a jako takové byly vyhnány z komunity. Samotná dvojčata byla rituálně obětována. Mezi severoamerickými kmeny Indiánů vládly tak velké obavy z možného incestu mezi dvojčaty smíšeného páru, že bylo dítě ženského pohlaví ihned po porodu zabito. Hotentoti se natolik báli dalšího narození dvojčat, že muži, který dva jedince najednou zplodil, bylo odstraněno jedno varle.
Dvojčata se objevují i v Bibli. Jákob a Ezau, synové-dvojčata Izáka a Rebeky, byli předurčeni být každý jiný, jak po fyzické stránce, tak i po citové. Z Bible je jasné, že to byla dvojvaječná dvojčata. Jejich boje začaly už v matčině lůně (první zaznamenaný případ dvojčatovské rivality) a po celý život stále bojovali o prvenství. Další biblická dvojčata jsou Perez a Zarach,
Jákobova vnoučata. Také oni bojovali o právo prvorozeného.
V řecké a římské mytologii se také setkáváme s mnoha dvojčaty. Na svém bájném Olympu umístili Řekové božská dvojčata Apollóna a Artemis (boha hudby a bohyni lovu), kterou Římané nazývali Diana. Narodila se jako první z dvojčat a byla svědkem komplikovaného porodu svého bratra-dvojčete, kterému musela pomoci na svět. Proto požádala svého otce Dia o věčné panenství. Také Agamemnonovi a Kassandře se narodila dvojčata jménem Telemach a Pelop. V Mykénách vládla a také dvojčata Atreus a Tyestus, synové Pelopa a Hypodamney (po prokletí jejich otcem se z nich stali věční nepřátelé na život a na smrt).
Zajímavá jsou také mytologická dvojčata, která měla různé otce. Ve Spartě se pozemské matce Lédě narodila dvojčata
Kastor a Pollux, hrdinové homérovských epopejí. Kastor byl potomkem smrtelníka Tandara a otcem Polluxe byl sám Zeus. Kastor a Pollux jsou příkladem nerozlučných dvojvaječných dvojčat, která nerozdělila ani smrt (Polluxovi, který se nemohl smířit se smrtí svého dvojčete Zeus nakonec dovolil podělit se o svou nesmrtelnost s Kastorem). Řekové umístili tato dvojčata na nebeskou klenbu a ctili je v souhvězdí Blíženců (Gemini).
Jiná dvojčata, která mají různé otce jsou nepřekonatelný hrdina Herakles a jeho dvojče Ifikles, synové pozemské ženy Alkmeny dcery mykénského krále Elektryona. Otcem Herakla byl opět sám božský Zeus, otcem Ifikla byl král Amfitrion. Herakles je známým nesmrtelným hrdinou, zatímco Ifikles byl obyčejným smrtelníkem, který byl na svého bratra-dvojče velmi silně vázán a provázel ho na jeho výpravách.
Římané převzali od Řeků jejich kulturu i s celým panteonem božstev, a proto i zde nacházíme celou řadu dvojčat. Dvojčaty byli například bůh nebes Jupiter a patronka žen Juno. Nejznámější příběh o sporu dvojčat je patrně báje o Romulovi a Removi, synech boha Marse a svedené Rhéy Silvie. Tento příběh začíná v období hladomoru, kdy narození dvojčat představovalo problémy s nedostatkem potravy. Romulus a Remus byla odložená dvojčata, která odkojila samice vlka.Těmto dvojčatům se podařilo založit město Řím, ale v souboji o moc nakonec Romulus Rema zabil.
Z historického hlediska bylo do 18. století postavení otce a matky při narození dvojčat odlišné. Zatímco otec byl oslavován, protože narození dvojčat symbolizovalo jeho plodnost, matka si většinou vysloužila opovržení a byla obviňována z přílišné sexuální chtivosti. Samotná dvojčata byla považována za prokletá a věřilo se, že jejich osud bude tragický.
V 18. století vyvstal velký problém dvojčat -
problém prvorozeného. V období monarchie platilo právo prvorozeného a proto bylo velmi důležité, určit, který ze dvojčat-chlapců přišel na svět první. Přesto vznikaly vášnivé diskuse o tom, je-li možné považovat za prvorozeného toho, který se dostal první na svět, nebo je-li prvorozený ten, který sice přišel na svět druhý, ale do dělohy matky se dostal jako první.
Patrně nejznámějším dvojčecím příběhem z dějin je příběh
Muže se železnou maskou. Tento Muž se železnou maskou strávil většinu svého života ve vězení, aby se nedostal mezi lidi a aby si nikdo jeho podobu nemohl spojit s někým velmi důležitým. Předpokládá se, že byl dvojčetem Ludvíka XIV. Jeho matka, Anna Rakouská, porodila budoucího následníka trůnu Ludvíka XIV. a za nějakou dobu i jeho dvojče, které se světu vůbec nepřiznalo. Přestože jde jen o hypotézu, stala se námětem mnoha
literárních děl.
Výzkumem dvojčat se zabývala a dosud zabývá ve světě řada vědců. První seriózní vědecké studie se objevují v 18. století. Díky zakládání klinik a rychlému rozvoji anatomie, fyziologie a embryologie vzniká celá řada popisných studií, které zdůrazňují výzkum dvojčat. Přelomem v bádání se stala druhá polovina 19. století, ve které dva vědci (Kleinwächter v roce 1871 a Darest v roce 1874) nezávisle na sobě určili existenci dvou typů dvojčat, jednovaječných a dvojvaječných.
Studiem jednovaječných dvojčat se začátkem 20. století zabýval americký dětský psycholog A.L.Gesell. Ve svém výzkumu se zaměřil především na inteligenci předškolních dětí. Výzkumy dvojčat byly často kritizovány. Jedním z bodů kritiky bylo, že nelze dvojčata (zejména jednovaječná) považovat za reprezentativní vzorek populace. Dalším bodem kritiky se stala otázka, zda-li je to pouze genetická výbava nebo vliv stejného sociálního prostředí, co činí dvojčata navzájem si tak podobnými (nejen fyzicky). Reakcí na tyto výtky se stala “Minnesotská studie odděleně vychovávaných dvojčat” z roku 1990. Podobným tématem se zabývali již výzkumníci Newman, Freeman a Holzinger, nyní však vědci našli na 60 párů jednovaječných dvojčat, která od sebe byla oddělena několik týdnů po narození. Zkoumáním těchto dvojčat došli vědci k názoru, že společná výchova ve stejném prostředí ovlivňuje podobnost dospělých jedinců jen minimálně.
Nejsmutnější a zároveň patrně nejznámější jsou výzkumy německého lékaře Josepha Mengeleho, které se odehrávaly v německých koncentračních táborech. Zájem o výzkum dvojčat (zejména o příčinách jejich vzniku) byl v Německé říši enormní. Záměrem Hitlera bylo osídlit vyprázdněná středoevropská území (po vyhlazení tzv. “nižší třídy”) árijskou rasou. Pokud by se podařilo odhalit tajemství početí dvojčat, došlo by k znovuosídlení dvakrát rychleji. Pokusům v Osvětimi bylo v roce 1944 vystaveno přes 150 párů dvojčat a jen málo z nich přežilo.
Dvojčata se v literatuře objevují již od pradávna. Vzpomeňme například Eteokla a Polynea, Oidipovy syny, jejichž nepřátelství bylo tak silné, že se nakonec navzájem zabili. Tento příběh se stal námětem mnoha dramatických her - toto téma zpracovali ve svých dramatech Aischiles, Pyplides i Seneka. Konflikty mezi dvojčaty a vzájemné nepřátelství popisuje i W. Shakespeare (Urození bratranci), George Sandová (Malá Fadetka) nebo Lewis Caroll (Za zrdcadlem).
Za zmínku stojí jistě i fakt, že W. Shakespeare měl se svou ženou Ann Hatawayovou dvojčata Hamnet a Judith. Hamnet v jedenácti letech zemřela a její sestra se z této ztráty nikdy nevzpamatovala. V roce 1595 (právě v roce, kdy se mu dvojčata narodila) napsal Shakespeare Komedii plnou omylů - je to příběh jednovaječných dvojčat, která jsou si k nerozeznání podobná, že si je i vlastní matka plete. Osud je však rozdělí, a tak začíná dlouhé hledání, které končí ve chvíli, kdy se opět spolu shledají. Podobné téma, téma hledání ztraceného dvojčete, použil i japonský spisovatel Yasunari Kwavata ve svém románě Kyoto, za který byl roku 1968 oceněn Nobelovou cenou za literaturu.
Otcem dvojčat byl také anglický spisovatel Edgar Allan Poe. Tomu se v roce 1830 narodila nemanželská dvojčata, z nichž jedno ve věku tří let zemřelo. Poe se tímto svým nemanželským prohřeškem celý život trápil a není vyloučené, že ovlivnil i motiv jeho povídky Zánik domu Usherů.
Z literatury pro děti a mládež si zaslouží zmínku alespoň román Ericha Kästnera Luisa a Lotka. Líčí příběh jednovaječných děvčátek, které jsou po rozvodu rodičů od sebe oddělena a jedna zůstává s matkou, druhá s otcem.
I když sice s literaturou nesouvisí, přesto bychom neměli opomenout zmínit i Elvise Presleyho, jako jednoho z dvojčat. Jeho bratr Aaron zemřel krátce po porodu. Jejich vnitřní pouto ale bylo tak silné, že Elvis se celý život cítil osamělý a toto vnitřní osamění bylo zdrojem jeho hlubokých depresí.
Z české literatury posledních let můžeme za autory, kteří se věnovali tématu dvojčat jmenovat například Radoslava Nenadála a jeho povídku Vezmeme si háčko. Se svou osobitou nadsázkou a trochu drsným humorem zde popisuje až patologickou závislost svobodných jednovaječných dvojčat-žen středního věku. Také poslední dosud vydaný román autorky Ivy Hercíkové Zrada se zabývá jednovaječnými dvojčaty, kterým jejich vnitřní pouto částečně narušil vztah k jednomu muži.
Z knihy Kláry Rulíkové Dvojčata (Portál 2002)
