Vložil/a pavla, 8. Říjen 2010 - 14:02
PROLOG:
Tak jsme si se ženou řekli, že bychom asi chtěli další dítě k našemu dvouletému klukovi. Prý aby nebyl jedináček, aby si měl s kým hrát a tak dále. Já jsem sice také jedináček, ale rozhodně si nemyslím, že bych v dětství strádal. Moje žena je ze třech dětí a tak asi ví, o čem mluví. Nakonec jsem se nechal zviklat v tom, že jedno další dítě by se hodilo.
PRVNÍ DĚJSTVÍ:
Jednou přišla žena od lékaře a ukazovala mi vítězoslavně snímek z ultrazvukového vyšetření. Na obrázku byla změť různě šedých skvrn. Po chvíli jsem si vzpomněl na svoje původní povolání technika a začal se trochu orientovat ve stínových obrazech. No ne! Oni jsou tam dva!! A sakra…..! Sbohem těžce vybojovaný klide, sbohem koníčky a ryze mužské zábavy. To už se nedostanu ani na to pivo, o vandru ani nemluvě.
Asi čtrnáct dní jsem chodil poněkud zaražený a na otázky mojí ženy odpovídal i bezmyšlenkovitě a nebo způsobem: „Ale to víš, že jsem rád, ale….“ „Můžu jít klidně na redukci počtu!“ kontrovala moje žena. „To ať tě ani nenapadne! Když nám to Pánbůh nadělil, asi věděl proč.“ I když nejsem věřící. Po nějaké době ve mně převážili „sobecké geny“ (Matt Ridley, Původ ctnosti – velmi zajímavá a mnoho osvětlující kniha) a smířil jsem se s tím.
Poslední dva měsíce těhotenství už moje žena nemohla v noci spát a budila mě několikrát v noci, abych jí namasíroval záda, aby si mohla aspoň trochu odpočinout. Dobrá. Bral jsem to jako trénink na noční vstávání, protože mi bylo jasné, že ji s těmi dvojčaty prostě nemůžu nechat samu a jít se odstěhovat do jiného pokoje. Konečně, když jsem spolupůsobil při „spískání“, tak si to musím vychutnat a prožít až do konce.
MEZIHRA:
Když jsem jel za ženou do porodnice k porodu, zrovna spadla dvojčata WTC v New Yorku. Tchýně mi říkala, že to ženě nesmím říct, aby se nerozrušila. První slova, která mi žena večer při přivítání řekla, byla: „Ahoj, to je hrůza, co se stalo v Americe, co? Dneska nerodím!“ Děti se narodily o den později.
A zase nastalo masírování zad po pěti minutách při kontrakcích, poponášení do sprchy a na záchod, stejně jako při porodu prvního dítěte. Jenom to tentokrát netrvalo třicet hodin v kuse, ale jenom asi dvacet. Porod proběhl přirozeně a když jsem ty své dva drobečky držel na porodním sále, bylo mi do breku. Narodil se nám kluk a holka.
DRUHÉ DĚJSTVÍ:
Kojení je velice dobrá a hlavně levná metoda výživy potomků. Do ženy nacpete ledacos a z ní vytéká kvalitní a jedinečná strava v dostatečném množství. Kluk sál jako nezavřený, ale dceruška se s tím dost nimrala a nešlo jí to. Navíc syn to ňadro po ní pravidelně dopíjel. Jenže co s dceruškou? Tak jsem jí pravidelně po kojení dokapával z injekční stříkačky umělé mléko na dojezení. Kolikrát jsem jen tak tak nepodlehl pokušení, abych jí tu stříkačku do krku nevyprázdnil najednou a mohl jít spát!! Aby bylo jasno, pánové, i když si žena podá k prsu jedno dítě, druhé novorozeně už prostě nezvládne. Musela by mít ruku teleskopickou a mnohokrát zalomenou. Takže jsem byl vzhůru třikrát až čtyřikrát za noc při každém kojení. Denně jsem spal tak čtyři hodiny na několikrát. Jsem sice zaměstnán jako úředník, ale v kanceláři spát nemůžu a chyby taky nesmím dělat. K tomu ještě vesele konverzovat se ženou a dodávat jí dobrou náladu. Nakonec to dopadlo tak, že jsem chodil jako mátoha a tu náladu do mě pumpovala moje manželka. Ona se totiž vyspala trochu s dětmi i přes den. Takhle to bylo asi devět měsíců do doby, kdy děti se budily jen jednou za noc, ale každé v jinou dobu. Díky tomu, že jsme měli půjčenou kojeneckou váhu a mohli jsme měřit skutečné množství snězené potravy, podařilo se mojí ženě dvojčata kojit rok. Samozřejmě, že ne plně.
Z tohoto „děsivého“období si pamatuji okamžiky, kdy jsem holčičce masíroval bříško, aby se vyprázdnila. Když to začalo, stolice měla stejnou konzistenci jako žlutá temperová barva vytlačovaná z tuby… Musím se přiznat, že mi veškeré výkaly, lidské i zvířecí, dělají velmi zle. Ale co můžu dělat?! Překousnout se!
Taky byl krásný zážitek, když dvojčata usnula v jednom koši hlavami od sebe pod jednou peřinou. Vypadala úplně stejně, jako spodek dvojhlavých hracích karet… Těžké to bylo v tomto období, a vlastně pořád je, s naším starším synem, aby se necítil odstrčený a smutný, že už nemá maminku a tatínka jenom sám pro sebe. Při kojení maminka napájela dvojčata a staršímu synkovi při tom vyprávěla pohádky….
Spolu jsme chodili do mojí dílny. Učil se zatloukat hřebíky, vrtat ruční vrtačkou na kliku, že šídlo je ostré a dláto a vrták taky, že kladivo umí nepříjemně klepnout do prstu a taky snadno něco rozbít. Že drak se dá pouštět celý rok a ne jenom na podzim a koloběžka a trojkolka umí jezdit docela rychle a že mu utahaný a nevyspaný otec nestačí…
TŘETÍ DĚJSTVÍ:
Dvojčata mají dva roky a už mluví svojí hatmatilkou. Já, protože přebírám doma službu odpoledne, potřebuji často překlad, abych dokázal být v obraze, co už umí a co ne. Staršímu synovi je čtyři a půl a první puberta s ním cloumá ve vlnách a dvojčata právě prožívají období vzdoru a vztekání.
Nevím, jak to nejlépe popsat, abyste si dokázali představit, jaká je teď u nás situace. Snad pro ilustraci bude stačit, že cestou domů z práce trochu trnu, jak se děti na mě sesypou s šišlavým: „Tatínúúú, houpat!!!!!“ Těch vykřičníků je tam možná málo. „No tak, děťátka, já si musím sundat bundu, umýt si ruce a …..“ Ne, nejde to. Bohužel nemůžu postupovat léty osvědčeným postupem, kdy jsem měl asi dvacet minut na „spláchnutí“ práce dolů a naladění na domácí pobyt. Prostě to nejde. Děti jsou tři a to je strašná přesila. Neustále ve střehu, stejnou dobu je nutné se věnovat každému z nich a dohromady je to trojnásobná doba, než je obvyklé. Nedokážu psát tohle třetí dějství s nadhledem protože ho právě žiju.
Musím si jen neustále připomínat, že úsměvy a legrácky vzniklé z dětské logiky jsou jedinou a hlavní mzdou za frustraci, vyčerpání a neustálou únavu. Je to těžké v takovéhle situaci nebýt zlý a nevrlý a v noci neroztrhat na kousíčky, zašlapat do koberce a vysát některé z našich dětí, které se obvykle kolem druhé ráno přijde přitulit a pokopat a vzbudit své rodiče. Jak a kde sebrat sílu a vůli mu v noci vysvětlovat, aby šlo skutečně zpátky do své postýlky a nevzbudilo svým vzteklým brekem ostatní dva sourozence….. Kdy tohle skončí…. Těším se na okamžik, kdy budu moci o těchto zážitcích mluvit s humorem a nadhledem.
EPILOG:
Moje teta, moudrá to žena, říká, že nejlepší rada je vyžádaná rada. Já bych teď chtěl uvést několik praktických poznámek, které možná některému otci a matce dvojčat budou k užitku. Myslím si, že trojčata a nebo čtyřčata jsou paradoxně v počátku „stravitelnější“ než kombinace dětí, jako máme my. Na trojčata obec poskytuje pečovatelku a na čtyřčata snad na celých dvacet čtyři hodin!
Pokud nejste vybaveni dostatečným počtem výkonných a funkčních rodinných příslušníků na hlídání, snad abyste se do dvojčatového projektu ani nepouštěli. Proč? Zdaleka nejde ani tak o vlastní péči o děti, ale hlavně o společnost jiných lidí, kteří se nebudou bavit jen neustále o dětech, jak kakají, blinkají, spinkají a jinak ..kají. Je opravdu hrozné od známých slyšet: „My vás tak obdivujeme, jak to zvládáte….!“ No, houby! Nezvládáme!!! Kdybyste se aspoň sebrali, někdy za námi přišli a vytáhli někoho z nás jen tak ven! Kdybyste za námi přišli a vzali všechny naše děti aspoň na dvě hodiny ven a my jsme si mohli sami se ženou povídat!
Je mi jasné, proč to tak je. Každý si řekne, že nás přece nebude vyrušovat a tím jsme se dostali do silné sociální izolace. PROBOHA, VYRUŠUJTE!!!!! My přece nemůžeme své známé obíhat a škemrat o to, aby si nás všimli. To přece nejde! Prosím, rodiny s dvojčaty neizolujte. Je to na zbláznění. Málokdo z prarodičů nebo známých si troufne pohlídat a obsloužit dvě, neřkuli tři děti najednou. Proto je nutné velké množství použitelných lidí kolem sebe.
ZLOMTE VAZ!
Pavel Pokorný, 2004
