Vložil/a pavla, 30. Září 2010 - 11:06
Na tuto kuriózní akci se přihlásilo 234 dvojčat - párů. Nejstarším bylo 84 let , nejmladším 6 týdnů.K poctě pořadatelů nutno říci, že organizaci zvládli skvěle, za což jim patří dík. Myslím, že tento počin byl velkým přínosem pro všechna zúčastněná dvojčata i pro nás rodiče dvojčat, neboť jsme se dozvěděli více o prožívání a problémech "dvojčatovství".Dojmy ze setkání
Na tuto kuriózní akci se přihlásilo 234 dvojčat - párů. Nejstarším bylo 84 let , nejmladším 6 týdnů. K poctě pořadatelů nutno říci, že organizaci zvládli skvěle, za což jim patří dík. Myslím, že tento počin byl velkým přínosem pro všechna zúčastněná dvojčata i pro nás rodiče dvojčat, neboť jsme se dozvěděli více o prožívání a problémech "dvojčatovství".
Příjezdovým dnem byl pátek 20.6.1997. Účastníci byli z nádraží rozváženi do hotelů, ubytoven a do kempu (chatičky nebo stany). Odpoledne hrála dechovka a kdo chtěl, mohl si poslechnout přednášku paní doktorky o dědičnosti. V krátkosti uvedu to podstatné: dvojčata mají sklon ke stejným nemocem, dědí obě dvě stejné hudební a umělecké nadání. Většinou se doba jejich smrti odlišuje minimálně, dá se počítat na měsíce. Když přednášející uváděla případ, kdy jedno z dvojčat odešlo o 10 let dříve než druhé, posluchačky se roztesknily, že tak dlouho to přece bez sebe nelze vydržet. Zajímavá byla diskuse, která vypukla potom, kdy dvojčata vyprávěla své osudy. Obvyklé bylo, že vystudovala stejnou školu a mají stejné povolání. Vdávají se většinou najednou, popřípadě brzy po sobě (takže maminky holčiček, už abychom začaly šetřit na veselku). Byla také vyvrácena pověra, že jedno z dvojčat nemůže mít děti. Většinou je mají zhruba ve stejnou dobu a stejného pohlaví. Více párů také potvrdilo, že když jedna rodila, porodní bolesti cítily obě. Roztomilé byly i svatební historky, kdy nevěsty omylem oddávající vyměnil a ženiši si toho vůbec nevšimli. Jiná paní uváděla, jak ji její novomanžel hned po svatbě zběžně pozdravil a vroucně objal svou švagrovou, načež druhý novomanžel "vzal co na něj zbylo" v domnění, že je to ta "pravá". Další dvojčata bydlela v dvojdomku, jen je mrzelo, že k sobě musí chodit přes dvorek, protože jim manželé nedovolili udělat propojovací dveře (ani okénko). Ostatní dvojčata se shodně shodla na tom, že dvojdomek je ideál. Některá bydlí 400 km daleko od sebe, a tak si aspoň stále telefonují. Obvyklé je to, že by si mohli zavolat, napadne najednou. Oblečení si kupují stejné nebo mají alespoň stejný vkus. Ale muži s tím tak nenadělají, a tak si na toto setkání museli koupit stejné oblečení, neboť to bylo podmínkou. Dvacetiletí kluci uváděli, že by si chtěli namluvit také dvojčata, ale že zatím neměli štěstí. Stran manželů dvojčata narážela dost často na nepochopení, neboť partneři nemůžou přenést přes srdce, že dvojče je v jejich životě číslo1. Také vztah k sourozencům je úplně jiný než to, co dvojčata cítí k sobě vzájemně.
Na dovolenou jezdí často společně, svátky také tráví dohromady. Při zkouškách se obvykle dvojčata nezaměňují, neboť jim nepřipadá, že jsou k nerozeznání podobná, a také učitelé jsou ve střehu. Ve škole je obvykle zkoušejí najednou nebo hned po sobě, aby nemohlo dojít k záměně. V nádherné atmosféře se o sobě dvojčata takto rozpovídala, jinak na dotěrné a stále stejné otázky lidí (také je známe) odpovídají to, co vědí, že tazatelé chtějí slyšet. Z toho, co jsem se takto dozvěděla, jsem udělala tento závěr - buď jsou dvojčata jen dvojčata, zdůrazňující, že jsou stejná, nebo jsou to osobití lidé, kteří si na svém dvojčatovství tak nezakládají, ale prostě je jim spolu nejlépe.
Páteční večer byl táborák s kytarou, na kterém se dvojčata přátelsky bavila (pouze mezi sebou, monolidé byli neatraktivní). Hlavním dnem setkání byla sobota. Dopoledne probíhaly soutěže ve volejbalu, ping-pongu a golfu, kdo chtěl, mohl si vybrat ze dvou turistických tras nebo jít na
prohlídku města Chomutova. V poledne se podával guláš, na který pořadatel každému účastníkovi setkání přispíval desetikorunou. Kolem druhé hodiny se začal řadit průvod, který se posléze vydal na Červený Hrádek. V čele šly mažoretky, pak následovala dvojčata nesoucí různé transparenty. Malé děti mohly jet na poníkovi a ti ještě menší se vezli na voze taženém koňmi . Zdálo se mi, že zvláštního programu nebylo moc zapotřebí. Dvojčata se střídala na pódiu, někteří recitovali, jiní zpívali... hodně jich mělo touhu se předvádět. Naše skvělá a obdivuhodná předsedkyně Klubu dvojčat a vícečat Klára Rulíková jí moc neměla, ale musela uvést do pořádku výrok konferenciéra, že dvojčata nemají žádné kluby. A tak přítomné do toho našeho pozvala a všichni měli možnost se seznámit s jeho činností a prohlédnout si první dvě čísla Zpravodaje a Klubovou nástěnku. Dále k pobavení všech vystoupil bavič Josef Náhlovský. Ale mému manželovi se stejně nejvíce líbily dvě osmnáctileté blondýnky, které "byly moc hezké a ještě navíc dvě". Večer a druhý den ráno byli účastníci setkání odváženi na nádraží.
Vlastně setkání neproběhlo tak, jak jsem já očekávala - ve znamení honby za senzací a snahy o rekordy. Sloužilo opravdu "jedinému cíli", jak proklamovali organizátoři - "pobavit se, setkat se a navázat nová přátelství, mnohdy na celý život". A tak nezbývá než doufat, že bude za rok zas.
Dana Drncová
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
